ve váze na stole mám větvičku zlatého deště

přírodě ukradl jsem kousek její jarní krásy,

květy už povadly,

daly svou sílu zeleným lístkům,

mladí jsou vždy tak úžasně odlišní

nepochopení, bezohlední, jiní

vždyť dostali vše, co mohli dostat

jak stejně odlišně to pokaždé dopadne

ze žluté zelená

vrátit se zpátky chtějí, ale je pozdě

už lze se jenom ohlédnout,

proč vlastně,

uschlá větvička mizí v ohni

chyby jsme dělali my, ale i oni

žlutí, červení, modří či zelení

nepochopení, na pohled bezohlední, jiní 

věční bratři a sestry barev duhy