|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| Otáčím se zpět. Spatřím rozlehlou pláň. Za ní se tyčí hora. Přistoupím a začnu se jí dotýkat. Doteky způsobují růst a zároveň smršťování masívu. Zjišťuji, že bílá myšlenka způsobuje růst. Žasnu. Myšlenkou protékají příjemné vzpomínky, vtékají vzhůru, hora na ně pohlédne a šeptá, děkuji. Zkusím opačnou. Teď se probouzejí démoni, hora se jimi zmenšuje, naříká, v jednom okamžiku vrůstá do země..., až je zastaví rázné gesto bílé. Přede mnou se zjeví Mapa vzpomínek. Zkontroluj nás, prosí. Vždyť jste samé špatné! To je nepodstatné, odvětí hluboký mužský hlas smíšený s pisklavým ženským. Po dalším naléhání ustupuji a přicházím k Mapě. Jako první spatřím dvojici. Vystupuje na opuštěném nádraží. Nádraží pokyne a vpustí je do vlaku jedoucího k nejvzdálenějším záchvěvům. Poté spatřím dvojici, jak někam spěchá obrovskými kroky lásky. On ji neustále hladí, líbá, objímá, šeptá něžná slůvka. Vtom se oba zastaví a ona pronese směrem k nebesům, zemi, němu: mé kroky se zmenšují, a to je realita. Přicházím k pláni. Celá se chvěje třeskutým smíchem dalších vzpomínek, jež stojí ve dvojicích, se znaménky plus a mínus na černobílých tričkách. Dvojice spolu diskutují, zápasí, stoupají vzhůru, odtud hrubě urážejí všechny okolo, a tedy i mě... Snažím se najít aspoň jednu slušnou, ale žádnou nenacházím. Pro tuto situaci mě napadá spojení: neexistence fyzikálních zákonů ve společnosti. Další chování vše potvrzuje. V nastalé čáře času mě někdo zatahá za cíp pláště. Kolem bloudí postava, jež vyvrací předešlé. Chodí pozpátku, jemně našlapuje na paty a neustále vzdychá. Povzdech je to, co tě zlidšťuje, vrací do normálu, šeptám a cítím, jak do mě vstupuje klid. Máš nějaké zranitelné místo?, ptám se. Srdce, odpoví. Srdce je moje Achillova pata. Moje též, přikývnu. Asi by bylo lepší psát dějiny Achillových pat než dějiny válek. Oba tuto myšlenku pohladíme, proneseme pár povzbuzujících slůvek, rozloučíme se a odcházíme vstříc dalším osudům.
|
|
|
