Taška pod lavičkou (z kolekce Odposlechnuto)

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::



Řekl mi jen můj (slovensko – pražský) známý Jozef S. jednou, když potkali jsme se na hlaváku v Praze:



„Romane, snad se tím neurazíš, ale musím ti na tomto místě říci, že tady v Praze se dá lidem věřit v průměru o dost méně, než u nás, na Slovensku!"



Já mu na to říkám:



.„No tím mne rozhodně neurazíš, protože – za prvé -já su z jihu Moravy,…, a, za druhé -mám, bohužel, už tu samou zkušenost, za tu dobu, co, více méně, žiji v Praze.. ."



„Ale -proč o tom teď mluvíš, Jozefe?“



„No protože – hned když jsem přijel do Prahy když ne úplně po prvé, tak po nějaké delší době poprvé - někde tady..“



pohnul ramenem směrem k prosklené prostoře s pokladnami, a s několika čtveřicemi spřažených kovových sedadel -



„– ale tato čekárna tu ještě nebyla, ..., bylo to tu úplně jinak, …, byly tu nějaké dřevěné sedačky do kruhu, nebo co - se mi stala taková nemilá věc; přijel jsem v noci nad ránem rychlíkem, …, potřeboval jsem tu posečkat do rána, do provozu tramvají, …, a tak jsem tu usnul. Ale po chvilce se probudím, jelikož jsem ucítil, jak někdo vytahuje tašku z pod toho mého sedadla. Silně rozespalý povídám tedy:



„To je moje taška!“



Ale ten člověk, co ji vytahoval, povídá:



„Ne – to je moje taška!



Tak jsem se s tím spokojil; -přeci si ten člověk pozná svoji tašku, no ne?, ..., zavřel jsem oči, a spal jsem dál.. .



Ale ráno - ráno se ukázalo, že z nás dvou JÁ jsem v noci měl pravdu..!"