|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Kariéra
Autor: Aaen (Stálý) - publikováno 1.12.2022 (13:59:14)
|
|  |
Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou jako vždycky smyšlené.
Kariéra
Když děláte textaře a editujete texty na web, a tedy i rubriku Kariéra, víte, kdo poletí a na koho se vaří voda.
Kolega horlivě odepisuje manažerovi do Skype „Hezký den, nerozumím, jdu na to“.
Hlas kolegyně nade mnou:
„Můžeš mi udělat korekturu?“
„Pustím si k tomu death metal.“
Jsou tu zakázaná sluchátka, ale přinesl jsem si potvrzení, že jsem přecitlivělý na zvuky a okolní hluk, a hlavně jsem managementu na čtvrtletní poradě vysvětlil, že většinu lidí nenávidím, a tak se to pak trochu snižuje, když mám sluchátka, a hlavně, že se sluchátky mám výrazně vyšší výkonnost a jedu na 120 %. Na dotaz na odchylku od této předpokládané normy jsem odvětil, že odchylka je ±10 %. Grémium v saku to ekonomicky pochopilo. Zároveň pochopilo, že jsem sem nastupoval s výslovnou podmínkou klidu na práci, protože v předchozích dvou pracích řvala od rána do večera televize a lidé křičeli. V kanclu jsem měl dvě kolegyně, jedna po druhé utekla, byly v kanceláři vedle hlava na hlavě a já měl celý kancl 25 m2 pro sebe a své čajové konvičky a mohl jsem si tam pouštět hudbu a aktivně i pasivně relaxovat. Přitáhl jsem si tam z chodby gauč. Pak mě přesunuli do open space star treku s 1000 lidma, puštěnou televizí a salesáky, kteří realizují spamové hovory.
Manažerům jsem na to pak jen řekl, spíš jsem si zabrumlal, jako kdysi Galileo, „já se taky učil materialistou, u nějakýho pana Kokošky na Perštýně v Praze“. A šel jsem zase k počítači. Ty pohledy, že mám sluchátka; dokonce padla i dvě nebo tři nebo deset oznámení někam výš, ale já už to měl domluvené, tak se ani po práskání nic nedělo.
Tak tu dělám kariéru. Myslím tu rubriku. Člověk se baví nad pracovními i osobními vztahy a nad nezbytnou fluktuací. Když člověk pracuje s Jungem, zjistí, že je vlastně docela zlej. Na někoho se usmívají do posledního dne měsíce a bum výpověď. Ono je to jako v životě. Když jsem před lety chodil po seznamkách, bylo to úplně stejný. Jenže tohle není seznamka (a nezvu, aspoň většinou, kolegyně na večeře, ale je to práce, ze který potřebuju peníze; do seznamování naopak peníze spíše padají jako do bezedné studny, chřtánu nenasytného hada do propasti). Je to stejný jako v práci. Když se se mnou jedna slečna pokoušela manipulovat, použil jsem šikovně nějaké psychologické techniky, a ona naštvaná, že hadr na podlahu nenajde, mě obvinila, že nemám smysl pro humor. Smyslu pro (absu) humor mám ale v práci dost a přijal jsem zde roli jízlivého šaška, který je magor, a tak se nebere vážně, protože jinak by letěl třikrát za hodinu na hodinu. Když jim vadilo, že si do práce nosím karimatku na letní ležení v parku, řek jsem, že si v kanclu zatluču kolíky na stan, skončilo to u správce budovy, že tady nic kopat nemůžu, že to tu má elektroinstalaci a že nemám právo zasahovat do skeletu a podhledu budovy. Ok. Od té doby tu mám úplný klid a člověk už není v té pozici jako magor, ale prostě se to bere jako normální fakt, jako když je třeba kytka na okně nebo zářivka u stropu. Už jsem pro ně tímto aktem zešednul, stal se takovým místním koloritem, jsem v jejich škatulce, a tak mám klid. Stal jsem se takto součástí týmu. Pak mi ta slečna nebo paní sepsala návaznost, jak nesplňuji její požadavky a že si tak dala, díky mně a s poděkováním, priority na potenciálního partnera. A nezapomněla zdůraznit, že já jsem nesplnil už ten první požadavek:
1) Smysl pro humor, ten podmiňuje
2) vzájemnost, ta podmiňuje
3) empatii, ta podmiňuje
4) souznění, to podmiňuje
5) důvěru, a důvěra podmiňuje
6) loajalitu, která je podmínkou k
7) partnerství, jež je nutností k
8) citové rovině, která je základem
9) tolerance, která je základním kamenem
10) porozumění.
Takových komunikací bylo poněkud více a fér (nebo aspoň nějaký limitní) přístup, aby člověk pohledal. A v práci je to stejný; jen ta práce nemívá takový zásadní vliv na lidský život, a to počítám i se syndromem vyhoření, PTSD, OCD, následnými neurózami a úzkostmi různých typů a pocitem demotivace a nenaplnění. Takže určitě radši do práce do hnízda zmijí na pokec s nima.
Kolegyně je prase, dává si tady smažený sýr s čočkou.
Hlas salesmana z hands free zase, teď zrovna nemám death metal na uších, jeden hovor za den unesu ne...
„Dobrý den, tady Lukáš, tam pan Šorm?“
„Von utek,“ ozval se ženský hlas.
„Jak to myslíte, že utekl?“
„Už tu neni, šel vynýst koš a už se nevrátil.“
„A volala jste policii?“
„Von je u nějaký ženský v Ostravě.“
„Budete to nějak řešit, chcete, aby se k vám vrátil?“
„On tohle dělá, ať se nevrací.“
Ani jsme se v kanclu nesmáli; když je humoru přes sto procent, tak je člověk už půl roku saturovaný. A když jsou věci pořád v plusu, tak ten plus je vlastně nula. Takže je tady denně, minutově... takové srandy, že tu chodíme vlastně do docela vážného a konformního nesprostého prostředí.
Koukám se do Skype, a vidím zprávu od ajťáka starou 96 dnů „Ahoj, jsi tu?“.
Odepsal jsem mu, že jo.
Soundtrack:
https://www.youtube.com/watch?v=j3OPOYG6XIQ
|
|
