|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Přede mnou se objevuje skupina poutníků. Vtom zasviští šíp horkého vzduchu a celou skupinu do mě vtělí. Jsem obohacen, šeptám a prohlížím jednotlivé postavy. Každá v sobě obsahuje jednotlivé státy, národy, barvy, typickou vlastnost, body vývoje v dějinách, druh pohledu na sebe a svět a vyjádření smutku a radosti k ostatním. Čichám k jejich nabídce, ohmatávám jednotlivé druhy a cítím se potěšen a rozčilen zároveň. Poutníci mi v okamžicích zírajícího vesmíru chtějí udělat radost tím, že mě vezmou na výlet do nebes. Opačné návaly mě noří pod zem. V modravých dálkách spatřuji peklo. Otočím se a s prosíkem se hrabu zpět. Všichni se smějí, až na jednu postavu. Stojí stranou, posléze odchází. Spatřím jakýsi náznak ruky, jak někam ukazuje. Pohlédnu dolů. Zůstává zde stopa, jež se chvěje, choulí do sebe a roztřeseným hlasem nabízí sebe k řešení. Ptám se a odpovědí je: zavát vše nejprve prachem, poté sněhem, jásotem se přidávají radosti i smutky světa, nakonec vše rozprskne ohňostroj a kamsi zmizí. Ohlédnu se zpět a spatřím dvě postavy. Drží obrovskou síť a odpovídají: chytáme staletími natlačené myšlenky, část roztroušenou v hádkách zabalíme, uskladníme a ostatní fouknutím rozptýlíme. Vtom pohled zachytí malíře. Zkouší portrétovat duše blízkých. Jedna ke mně vysílá paprsek, předtím ovinutý kolem dráhy vesmíru, a zmizí kdesi v hlubinách. Další zírá strnulým pohledem. Na mou otázku odpovídá, že připoutává nejdůležitější myšlenku k zítřku. Ale, vykřikne, ona neustále vztahuje ruce k poskakující věčnosti. Poté se obrátí, cosi zamumlá a odchází. Obrací se. V ruce drží jednostrunnou kytaru a brnkáním rozeznívá tóny smutku. Každý zrodí stín. Další hrou se obrozují, přibývá bílé, ostatní je následují. Všechny se shromáždí na pláni, chvílemi se vznášejí a vztahují ruce k postavě s kytarou. Ona se obrátí a začne je bít hlavanehlava. Postavy pláčí, děkují, nabývají dalších kontur, velikostí, lokálních a světových významů. Na potvrzení díků se otáčejí, vystrkují zadek a mizí. Přítelkyně jim zamává a poté vyčerpaná klesne k zemi. Opírá se o kytaru, když vtom pocítí žízeň. Napije se ze Džbánu vzpomínek a její tvář se rozjasní při vzpomínce na první lásku. Zpozorní, když zjistí, že vzpomínka pije ze sebe, krásní, usmívá se a mává. Přivítá ji vesmírem Jistoty, zatímco ona se vzdaluje, letíc na koberci Pochybností. Naposledy zamává a navždy odpluje.
|
|
|