|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Já. Nevím, kterými směry se vydat. Řada z nich nabízí pomoc. Například z podzemí, ze vzduchu...
Z PODZEMÍ. Spatřím odpornou babu, jak se škrábe ze studny, kam ji kdosi svrhnul jako královnu nad životy nás dětí, kterým neustále něco přikazovala. Kecala do her, měnila jejich pravidla spolu s charaktery pohádkových postav. Když se všichni začali bouřit, připomínala naše rodiče, prarodiče, rody, jejichž existenci, zasraný způsob, jak zdůrazňovala, vývoj, nafukovala do nenávistných bublin. V jejich středu jsme se pohybovali, naráželi na stěny, až jedna praskla, přivítala nás svoboda, babizna zmizela a nikdo ji už nespatřil.
ZE VZDUCHU. Odtud připlouvají tři postavy. Prostřední spolkne zbylé a začne na jejich počest zpívat a tancovat kolem narychlo rozdělaného ohně. Z útrob se ozvěnou hlásí Spolknuté a nabízejí sebe k nejrůznějším druhům pomoci. Po registraci a prověrce jsou přiřazeny k jedné z charit.
KOLEMJDOUCÍ. Z kamenů a prachu kolem cest vyrůstá mlha kolemjdoucích. Některé se staví na návštěvě chvilku, jiné staletí, ale všechny chtějí být přítomny vývoji světa a podílet se na úpravě zákonů. Zároveň vyslovují přání, aby mohli prosazovat Své zákony. Zahřmí, počne vichřice, rozplyne postavy po okolí, ale ony neustupují, slepují sebe do původní podoby a v mysli stvoří tisíce návrhů.
NEPŘÁTELÉ. Ze zatáčky za rohem povstanou shluky mastnoty a špíny. Chtějí ovládat okolí a vynálezy světa. Když začnou u sebe, stanou se na okamžik černým oblakem. Pyšně shlíží na svět, on jim oplácí stejnou mincí, zavírá je do obrovského sudu, jsou slyšet dunivé rány, znovuproměna v mastnotu a špínu je doprovázena ohlušujícím šustěním, poté je sud pečlivě zabalen, ovázán pentlemi a poslán do Číny. Zde stojí na prahu dalších poznatků.
PŘÁTELÉ. V dáli spatřím barevné tóny. Blíží se ke mně zpočátku váhavě, poté si dodají odvahy a opatrně se přibližují. Rozpoznávám detaily. Jeden cinkne výrazněji. Tajím dech a šeptám: přírodě začalo tlouci srdce. V dáli se zjeví další a rozpažený kotouč tančí v jejich rytmu. Vzpomínám na dávnou schůzku. S milovanou dívkou jsme poprosili nedalekou fontánu o pár kapek. Ona nám věnovala symfonii duhy. Hledím na strom, jenž roste nedaleko naší chalupy. Pro celou vesnici se stal symbolem klidu, utužování přátelství, vzniku nových lásek... Jednou, za soumraku, jsem na něj položil dlaně a nahlédl do nitra. Odpověděly mi signály přejímající tikot kořenů. Onen se přenesl do srdce, jež se rozbušilo tak, až jsem se roztřásl. Spatřím, jak na nedaleké zahradě vlají čerstvě vyprané záclony. Odhrnu je a vyhlédne mé podvědomí, jak se usmívá. Takový úsměv si přeji u všech lidí, šeptám a odcházím.
|
|
|
