Miroslawek, Julián, Skácel


Když v očích umírají ptáci
ptáme se tiše, kdo tu spí
a Bůh ví, nikdo, to se vrací
rozbitá hnízda do větví

Do tenka křehnou vrásky dřeva
vítr pohladil hřbitovy
babími léty tmu rozlévá
černou jak oči ježkovy

Pod střechou kůlny mezi kosy
k zápěstí trámů, podél rýn
rozvěsil prázdno v kapkách bosý
kouzelník jménem Tamburín

Praskliny, ticho v žilách zdiva
ostrůvky rzí, pavoučí nit
znamení, že se připozdívá
nejvyšší čas je odejít

K večeru zvoní, těžkne réva
řeč vlaštovek a blízkost zim
olůvky z nichž se neodlévá
na drátech hrozí přelitím

Netmavne krev, to jen se smráká
v lískách zas oheň krčí hřbet
dědečkův včelín, výkřik ptáka
dávno je dnes, dnes naposled

Zapadla branka, mlčí stromy
v zorničkách oken slábne den
tvrzení skla a úsměv chromý
v růžovém keři za plotem

Kostelík, víska mezi poli
sad v květu, domek u trati
pěšina která nepřebolí
kterou se nikdo nevrátí...