STARÝ PAN PROFESOR

Adam Bílek

Seděl zrovna v kavárně, u prosklené stěny v prvním podlaží moderního obchodního centra s výhledem na frontu domů, svého času rovněž moderní zástavby z dob, kdy toto město bylo nazýváno Salonem republiky. Jednou rukou míchal kávu v šálku, v druhé držel knížku. Ze zažloutlých stránek básnické sbírky, vydané už více než před stoletím, se jeho zrak občas zatoulal ven, do ulic jarem vonícího města a občas k ciferníku hodinek, připnutých k téže ruce, v níž držel knihu. V určený čas měl domluvenou schůzku. Konzultaci disertační práce se svým školitelem, starým panem profesorem, u něj doma, v bytě v jednom z domů naproti.

Pan profesor pamatoval skutečně mnohé. Několik týdnů po státním pohřbu posledního československého prezidenta přidal k dobrému vzpomínku na to, jak si jako malý chlapec s kamarády hrál na státní pohřeb prvního československého prezidenta.

Pan profesor toho rovněž neskutečně mnoho přečetl. Mladý a nadějný adept věd historických a beznadějný bibliofil, usazený právě v kavárně naproti, se na první návštěvu v bytě pana profesora těšil mimo jiné proto, že konečně na vlastní oči spatří jeho legendami opředenou knihovnu.

Nastal čas odejít. Dopít zbytek vychladlé kávy, sejít do přízemí, přejít nijak rušnou ulici a zazvonit u dveří protějšího domu. Pan profesor vyhlédl po chvilce z okna. Zahlédl, koho očekával a vyslal dolů pokyn k malému strpení. Zvolna, jak mu zdravotní stav a věk dovolovaly, sešel do přízemí, aby odemkl vchodové dveře. Po elegantním schodišti funkcionalistického bytového domu vystoupali do prvního podlaží. Svého posledního doktoranda usadil pan profesor do obývacího pokoje, z jehož vybavení rovněž dýchala elegance meziválečného období.

Konzultaci odbyli docela rychle. K přečteným pasážím závěrečné práce neměl starý pan profesor mnoho výhrad. Všechna doporučení si mladý muž s pečlivostí sobě vlastní zaznamenal svým drobným úhledným písmem do poznámkového bloku. Nastal čas pro rozhovor méně formální. Pan profesor zachytil lačný pohled mladíka, v němž spatřoval svého nástupce, klouzající po hřbetech všudypřítomných knih. Povzdechl si, odmlčel se a snad veden touhou předat mu něco ze své za dlouhá léta nastřádané životní moudrosti, poznamenal: „Víte, knihy, to je horší vášeň než alkoholismus.“

Slova starého muže, jehož život se odehrával mezi knihami, a který jich sám slušnou řádku napsal, mladého vášnivého čtenáře poněkud zaskočila. Údiv byl v jeho tváři na první pohled čitelný. Starý pan profesor vycítil, že jeho prohlášení je zapotřebí jistého vysvětlení.

„Ano,“ dodal, „prázdné lahve od alkoholu můžete vrátit, nebo s klidným srdcem vyhodit – a máte prázdný byt. Ale co s knihami?“