- MRTVÝ HŘBITOV

Ocelová brána. Vstup jak do jiného světa. Brána do říše mrtvých. Schází nad ní už jen nápis Kdo mnou vcházíš, vzdej se vší naděje. Do ticha se ozvalo kovové skřípění. Nejprve táhlé, poté kratší, zakončené hlasitým klapnutím. Skřípění písku cesty pod podrážkami bot. Poté se nad místem znovu rozhostilo mrtvé ticho. Dvě pěšiny jako ramena kříže. Výjev, který je více než výmluvným symbolem pomíjivosti všeho, živého i mrtvého. Trojúhelníkový prostor, ze dvou stran sevřený cihlovou zdí, třetí nabízí skrze plot z ocelových tyčí průhled do světa tam venku: zahrádky, hřiště, nad stromy vyčnívající bytové domy. Zde louka prořezaná liniemi pěšin, skrytá ve stínu vzrostlých stromů. Jen několik dochovaných, nahodile roztroušených náhrobků dává tušit, že toto místo je hřbitovem. Hřbitovem zdánlivě prázdným.

Informační tabule na rozcestí hned za bránou dává příležitost nahlédnout do historie tohoto místa, starého a dlouho nepříliš pečlivě udržovaného vojenského hřbitova. Prvními pochovanými tu byli vojáci, kteří padli v bitvě u Hradce Králové. Povětšinou důstojníci, mužstvo nalezlo místo svého posledního odpočinku povětšinou v hromadných hrobech, roztroušených spolu s pomníky, viditelnými připomínkami oné války, porůznu v krajině na sever od města. Poněkud paradoxně patří právě tyto hroby mezi nejlépe dochované. Ve dvou odděleních hřbitova, důsledně odděleni od sebe, tak jako krátce před setkáním se smrtí, kterou si vzájemně přinášeli, tu leží vojáci rakouští a pruští.

O půl století později se z někdejších rivalů stali spojenci, aby bok po boku bojovali proti jinému nepříteli, který dříve býval přítelem. Někdejší nenávist možná pominula, leč mrtvým už život nikdo nevrátil. Jejich smrt se stala jen více zbytečnou. Přibyly hroby dalších vojáků, Rakušané a Němci tentokrát spočívají bok po boku. Místa jejich hrobů na louce podél cest většinou už připomíná jen plánek na informační tabuli, na rovné travnaté ploše už není patrná sebemenší připomínka. Obětovali své životy za dávno neexistující říši a vysloužili si za to jen zapomnění. Mezi ně se řízením osudu připletli zemřelí zajatci z různých koutů Evropy.

Historie mívá perfidní tendenci se opakovat. Pouhých dvacet let poté, co Češi společně s Němci bojovali proti Rusům, se rozpoutal ještě krvavější konflikt, v němž stanuli Češi po boku Rusů proti Němcům. Padlé ruské vojáky připomíná společný pomník, hroby Němců se nacházejí opodál, podél jiné cesty, překryté zeleným kobercem trávníku.

Leží tu všichni pospolu, viditelné připomínky místa jejich pohřbu povětšinou již smazal čas. Shůry vynucené nepřátelství konečně nahradil smír. Svůj věčný sen tu sní hrdinové, kteří o své hrdinství povětšinou nestáli. Mladí kluci, kteří chtěli žít a milovat. Tátové, kteří se chtěli jen navrátit ke svým rodinám. Leží tu v zapomnění, bez povšimnutí světa, který se zcela netečně otáčí dál. Vymazáni z paměti historie, která se nerušeně ubírá dál svými cestami. Jako velké memento: Člověče, pomni, že dějiny na tebe kašlou!