Na zem se snesl tmavý stín,

náruč máš plnou kopretin.

Jsi princem ze snů mých,

Tak tichých a vzdálených.

Je to dávno a přitom je to stálé.

Dávno a přitom blízko jen.

Přemýšlím,jsi mé štěstí malé

Obličej zakryl tmavý stín,

na zemi náruč kopretin.

Úsměv a náruč otevřená

Cítím se jak jediná to žena.

Mé srdce náhle roztává

smutkům jen šťastně zamává

Tvé náruči jdu rychle vstříc

A vím,že už nechci víc.

I Ty jsi zmizel náhle

Prázdnota se kolem táhne.

Ach princi s havraními vlasy

zřejmě si nejsme souzeni.

Prosím,vem mě do té krásy

kde je nebe na zemi.

Svítí již slunce,není stín

třpytí se náruč kopretin.

Nejsou to ale kapky rosy,

je to jen smutek,co slzy nosí.

Můj princi,s roztomilou tváří

chybí mi velmi úsměv Tvůj.

Obličej,v němž Tvoje oči září,

Vrať se už a při mně stůj.

Na květiny padl tmavý stín

zas držíš náruč kopretin.

Úsměvem zveš mě k sobě,

Jdu,vždyť patřím jenom Tobě.

Pro tuto chvíli,či napořád,

je marné hledat jízdní řád.

My jedem spolu svým dnům vstříc,

V téhle chvíli,já nechci víc.

V dáli mizí náš tmavý stín,

za námi náruč kopretin.

My jdeme dál a dál,

A jak šťastný jsme teď pár.