.....i já se topím

     Nemohu usnout. Zírám na pruh světla šikmo nademnou -  natažený prst lampy z ulice. Snad aby se v té tmě neutopila, přidržuje se nesčetnými prstíky stropů našich bytů. Ve skutečnosti zná velmi dobře plavat nocí, však unavena tichou samotou, touží po lehkém pohlazení na hřbetu ruky. To když se přez ni neobratným cáknutím mihne blištivě mokré křídlo - kužel světla automobilu, té věčně flámující potápky, která je tak skoupá na slovo a jen málokdy se zastaví na kus řeči na hladině. Většinou se ale jen vynoří k nádechu a něžně sklouznouc lampám po natažených, dlouhých rukách, se opět potopí do hluboké tmy.

    Tam u stropů, kde se tma nikdy nevyleje z břehů, v náhlé mělčině noci, míjejí se všichi mí smutní ponocní. Nejsmutnějším z nich je velká osamělá můra, která hledá v mělčinách svou ztracenou sestru. V každé takové noční slabině čeká ji jen trpké zklamání, když spatřiv svůj vlastní stín, vrhá se mu radostně v ústrety a pak omámená nárazem bloudí dál nocí. Často se několikrát vrací, dezorientována neustálými ranami planých nadějí....

   Lituji ubohé můry, a tak jediným trhutím závěsem div neutnu lampě prst. Tu se však sama cítím opuštěně a narážím, slepě hledajíc k čemu se vrátit. Vzápětí zbaběle vracím vše jak bylo a foukám lampě na přivřený prst, vděčna, že se vrátila k mému stropu, kde se mohu před spaním brouzdat skryta pod jejím bříškem ukazováčku, svým hlubokým samotám.

    Zaplavena vlnou tmy, i já se topím .