|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Vzduch mírně promíchaný ranním opileckým dechem je svěží. Zatím. Varovný signál upozorňující: ”Pozor, lidé!” a čajová konvice jsou mi dobrými společníky. Cítím se unavený, ale snad již brzy začnou působit povzbuzující látky z rychle vylouhovaného čaje. Vylil jsem ho mezi žebroví, stejně jako každé jiné ráno.
Hledané řešení mizí v dutinách mezi panely, v brouzdání prvním teplým vzduchem nad tramvajovým pásem nebo je zcela jinde? Existuje vůbec? Ale ano, jistě! Chci ho uchopit. Klidně i po malé šarvátce. Je však příliš časně.
Na vedlejší lodžii si povídá matka s dcerou a moje vtažen í do děje je nemístné. Připadám si divně a trošku se i stydím. Jako bych byl součástí jedné i druhé. Jako bych zameškal hodinu jazykovědy a jen sledoval předpokládaná gesta. Jsou tak nudná a pak najednou, z ničeho nic, ve stylu fortissimo. Sleduji protínání ve stínovém koloritu a pokouším se nalézt vodítko, indicii vedoucí k větě s vykřičníkem.
Za pár okamžiků se rozhodnu. Jen si ještě zatančím apatický tanec s kontrastní sklovinou. Proti proudu? Nikoli. Věřím. Bez nadšení, pochopitelně. Jenže axiom vazby ke K. je spletencem novotvarů. Parafovaný, tudíž platný. Jako konec v šachu. A není to remíza či pat. Jen nucená vazba na včerejší dny. Snad i na budoucí linii kooperací s olivovou příchutí. Jazykem zkoprnělým věčným brouzdáním v poháru na chuť.
Zelený čaj však došel a olivy jsou právě jedna po druhé znásilňovány papričkou. Čekám na ticho. Provokace ze strany zvuků doléhajících i přes zavřené okno nemůžu nevnímat. Mlčím a nepochopitelně přitom odhazuji další pecku. Nebudu rušit svištící automobily plné úspěšných lidí zesilujících hodinu po hodině klimatizační jednotky nasávající vzduch potřísněný torzem energie.
“Vyber si.” vyslovuji tu větu zbytečně nahlas. Patří mně. Odcházím! K. zůstává ležet ve vedlejším pokoji. Je podivně zkroucená a prostěradlo nemá bílou barvu.
|
|
|