Je letní den, a je parno. Mraky
se trochu vraští. Ale nezaprší, nezaprší.
Dnes ještě neumyješ vrásky. Ty vrásky
po bábě. Jen na tvém těle klikaté blesky
jizev poporodních přivolávají dávné
pradávné bouře. Ó-lé, ó-lé.
A na gauči proti mě
sedí veliké těhotné
břicho mé dcerky
druhorozené.
Ó-le, tahle bouřka nás zase mine.
Něžnou kůži napíná drobounká pata
dítěte, které váží kilo šedesát. Jak třešeň
v břiše dozrává. Ó-le, déšť bičuje
přestárlý rybník. Stíny a světla
na noční obloze. Vypadá to,
že dětmi dětí v nás
přežijeme.
A můj syn drží své sestře ruce na břiše
kde se vrtí ten potůček, a čeká napjatě
až se v řeku promění. Teď ten potok v ní
trochu voní třešněmi, které
na horním konci dozrávají.
Ten něžný, ani ne dvoukilový potůček,
co čestně slibuje, že bude pořád vonět. Ó-le.
Ještě neprší. Postupně dozráváme
jeden po druhém, potomci naší báby
pamatujete?, té plaché Emilie Kobierske.
Vrásky, krky, linie zad, půvabné zadky
a krásné nohy. Z někoho pecka,
z někoho strom, někdo už třešeň.
A někdo v kamnech
shořel. Někdo utonul. Někomu vítr
kosti rozfoukne do kraje, kde
v žeberním oblouku vyprahlé krajiny
vyschla řeka a stala se hrobem. A nic
z toho nesečteš. Nic si nekoupíš. Ó-le.
Ale vrásky mé báby, mé matky,
a taky, bože, mé,
z generace na generaci
přeneseme. A hlavně
něžnou kůži
vlnící se jak moře
pohyby dítěte
které po nás
pramatkách
narodí se. Ó-lé.
Víra a naděje.
Tak to je.
Vítr v noci bouřku přinese.
|