SUICID
Jsem velmi unavená, asi už půjdu spát. To si říkám celý večer, ale nechce se mi jít do prázdného pokoje. Stojím u dveří a držím kliku v ruce. Ten kov je chladný, ale tak příjemně jemný v mé suché dlani.
Klika povolila. Mechanika zámku vlezle skřípe. Dává mi najevo, že jsem zase bez tebe. Nedbám na něj. Je to jen zvuk, který slýchám často. Zvuky, které mi tě připomínají, jsou milejší. Vrzání křesla, na které usedáváš ke čtení. Tvoje vzdychání, když něco nemůžeš najít. Mlaskání pantoflí, které hlásí tvůj příchod. Jak ráda bych je teď slyšela. Neměla bych tolik přemýšlet, čas jde tak pomalu, kdyz přemýšlím a ztrácím se ve světě, ve kterém být bez tebe neexistuje.
Opět se věnuju dveřím. Konečně dopřeju pantům trochu pohybu. Pokoj se vzniklou škvírou, ve které stojím, zbavuju pachů vášně, který jsi tady zanechal.
Zase vnímám svoji samotu.
Ležím na posteli a koukám na kulaté světlo na stropě. Přeci není tak daleko, měla bych ho vidět ostře. Proč je rozmazané? Je takové mlhové. Zkouším si promnout oči. Vlhnou mi bříška prstů. Já pláču, proto jsem viděla světlo rozmazaně. Slzy mi stékají po dlani. Jaké by to asi bylo, dotknout se teď kliky, jestlipak by byla ještě tak jemná? Asi by trochu lepila. Ještě že už nezvládnu vstát, nemám ráda, když něco lepí. Ta bolest mě ničí. Zase jsi mě opustil a ja trpím. Trpím pokaždé, ale teď je to jiné. Cítím, jak těžknu. Bolest mě vnitřně žere. Už to nevydržím, pokaždé to prodělávat nanovo, ubírá mi to sílu, která je nyní vyčerpaná. Teď chci jenom umřít. Nebude to dlouho trvat. Konečně skončí moje trápení. Budu volná, bez té ničící bolesti a prázdnoty, kterou zanecháváš. Nemůžu být s tebou, tak nechci být vůbec. Nebude to dlouho trvat.
To světlo je tak rozmazané, tak matné, ale už vím proč. Protože pláču. Nebudu brečet, už nikdy! To světlo je tak matné. Cítím svoje těžké tělo. Tlačí mě. Dejte tu postel pryč, nechci cítit svoji tíhu. Vždyť tady nikdo není, kdo by ji mohl dát pryč.
Jsem úplně sama.
Co to světlo? Bylo zvláštně rozmazané, tak matně. Konečně je pryč. Je hrůzné slyšet svůj hlas. Jak to, že mám ozvěnu? Konečně je postel pryč, netlačí mě. Cítím se lehká. To nechápu, proč tu není postel! Někdo ji odstranil. Že by……. !?
LÁSKO? LÁSKO, JSI TU? TY SES VRÁTIL?
Zase ta ozvěna.
PROČ TĚ ALE NEVIDÍM? PROČ SLYŠÍM JENOM SEBE?
Ne! To není možné.
Jak to, že jsem sama? Tak to nemělo být!!!! Jsem sama ve tmě.
Měla jsem přeci zapomenout, že jsem sama!!!!!!!! |
