Otazníky v mé hlavě se stále množily a já se je snažila zahnat sklenicí whisky, kterou jsem před odletem svírala křečovitě prsty v hale ruzyňského letiště. Ušklíbla jsem se, jestlipak by si Japonka takhle samozřejmě dala na veřejnosti v pravé poledne whisky? I muži v Japonsku přes den nepijí alkohol, natož ženy! Vynahrazují si to až večer. Dobré japonské zvyky, jak se jen s nimi vyrovnám?

            Již v letadle jsem si začala zvykat na odlišnost mezi Evropany a Japonci. Letadlo bylo  z větší části obsazeno tmavovlasými usměvavými osobami asijských rysů. Napadlo mě, že Evropanů do Japonska zrovna zástupy nelétají. A když, byli to spíše Němci, snad i nějaký ten Rakušan.  Čechů byla v letadle skutečně jen hrstka. Japonci nebyli kdoví jak vysocí, ale udivilo mě, že ani malincí. Byli na můj vkus spíše průměrného vzrůstu, i když s poněkud drobnější stavbou postavy. Měla jsem pocit, že si jsou všichni nějak podobní a neuměla jsem je odlišovat od sebe. Prostě mi připadali všichni jako bratři.

Můj první přímý kontakt s Japoncem byl vlastně spíš k pousmání a nevím, proč si jej stále pamatuji. Cestující, sedící přede mnou, se mě s milým úsměvem a s mírnou úklonou hlavy nesměle optal, zda si smí sklopit sedadlo více, než je obvyklé. Nevěřícně jsem jen kývla hlavou a uvědomila si tu odlišnost. Mě by vůbec nenapadlo se na takovou samozřejmost optat a ještě zdvořile žádat o souhlas. Ale jeho ano. Pro Japonce je ta zdvořilost jednoznačně typická. Zpočátku mi to bylo velice příjemné a vyvádělo mě to mile z konceptu. Musím jen tak pod čarou ale poznamenat, že později mě to přivádělo rovněž z konceptu, ale již zcela jinak.. A pravdou je, že mi dalo hodně práce, abych udržela úsměv na své tváři, který jsem se rovněž na povel naučila vykouzlit v kteroukoli denní i noční hodinu. Jak pravdivé je rčení – všeho moc škodí..

Ještě v letadle jsem od letušky dostala k vyplnění imigrační dotazník. Jen se mile usmála a já zírala na lejstro v mé ruce. Dobře, jiná země, jiný mrav, musím se tedy podřídit. Během chvíle jsem vyplnila propiskou požadované údaje, jedna část této podivné hraniční průvodky, na které snad chyběla už jen má fotka, zůstala v mém pasu a jednu si založili zdejší úředníci.

Let proběhl bez problémů, já se těšila na tušené příští okamžiky a zároveň jsem z nich měla obavy. Vyjde vše dle mého plánu? V posledních dnech jen stále promýšlím itinerář cesty, možné varianty budoucích jednání a zjišťuji, že japonská mentalita je tenkým ledem, po kterém jsem se ještě neprocházela.

Uvidím, první zkouška mě čeká na letišti, kde si mě má vyzvednout zástupce japonské strany. Jan Miošita. Toto japonské jméno mě nadchlo, už když jsem jej četla tučně vytištěné ve zvacím dopise. A to bylo napsané latinkou, jak je asi půvabné, kdyby mi jej přepsali do japonských znaků.

Usmála jsem se, to bych si asi početla, číst rozsypaný čaj není zrovna mou silnou stránkou. Musím si přiznat, že o japonštině nevím vůbec nic. Tedy samozřejmě, něco málo základního, jako všichni ostatní. Kdybych uměla čínsky, mám vyhráno, poněvadž se vlastně jedná o stejné znaky. Skutečně stejné? Jak šel čas, který vede za ruku Pokrok a Vývoj, docházelo u  jednotlivých znaků k zajímavým změnám. Zajímavým z pohledu Japonců, kteří toto téma považují za velice zajímavé a určití jedinci se v jeho duchu dovedou bavit celé hodiny.  Je to asi pochopitelné. Ale japonské znaky, kterých je mimochodem snad okolo 10 tisíc a možná ještě více, doznávaly postupem doby jistých změn.

 Každý znak má prý svůj charakteristický zvuk a dokonce i jinou výslovnost podle toho, vedle kterého dalšího znaku se právě vyskytuje. Abecedy mají Japonci na rozdíl od nás dokonce hned dvě, říká se jim Hiragana a Katakana. Oni se v nich vyznají a to je asi to důležité.

Já jen pochopila, že je mezi nimi rozdíl v zjednodušeném slova smyslu asi jako ve fontech, které používám. Jestli budu chtít něco zdůraznit, podtrhnout, tak zřejmě použiji Katakanu, přestože obvykle bych sáhla po Hiraganě. Sice jsem ten princip nikdy moc nepochopila, ale nějak tak to bude.

Jednotlivé znaky se nazývají Kandži a ve větách nejsou ani mezery, ani čárky. Naštěstí jsem zjistila, že obsahují alespoň tečku na konci. Nenechala jsem se vylekat rozdílností písma a stále jsem si opakovala, že stejně každý Japonec zná docela dobře latinku, i když s cizími jazyky jsou prý mnozí stále ještě na štíru. A navíc, pokud čtou obyčejní Japonci noviny ve svém rozsypaném čaji, prý jsou spokojení, když „přibližně pochopí význam tištěného sdělení..“

 Není to kouzelná představa pro Evropana dnešní doby? Jaké jiné informace mi měly dodat více sebedůvěry před dalekou cestou? A právě vybavená těmito střípky předpokladů základních znalostí jsem se chystala objevit svého průvodce na Mezinárodním letišti Narita v Tokiu. I dnes obdivuji sama sebe.. Byla jsem tak naivní, nebo tak hloupá, když jsem se odhodlala před těmi třemi lety letět sama do Tokia?

 Jak po přistání  však poznám svého zachránce v davu tmavovlasých drobných lidiček, které na mě všichni působí, když už ne jako rodní bratři, tak přinejmenším jako bratranci, to mi bylo stále více záhadou. Přemýšlela jsem o tom, co mě v nadcházejících okamžicích čeká a pomalu se propadala do náruče spánku. Je to asi ostuda, ale já vlastně skoro celý let prospala.

 I film, který běžel na videu, na mě působil uspávajícím dojmem. Modré oči Steva Mc Quena na mě kdykoli jindy působí sice přímo magicky, ale já byla skutečně unavená po shonu posledních několika dní.

 Podařilo se mi vše potřebné zařídit a ke své spokojenosti jsem již dva týdny po prvním pokynu mého nadřízeného odlétala do dalekého Japonska. Dokonce jsem se na cestu začala i těšit, probudil se ve mně cestovatel a touha po poznání.

Odbudu si všechna jednání, vyřídím vše, co se ode mě očekává a vyšetřím si alespoň den pro sebe, slibovala jsem si. Jak tak o tom přemýšlím, ani mě neláká ruch velkoměsta, ale určitě nemůžu vynechat skutečnou, nefalšovanou japonskou zahradu. A japonské jídlo.. Něco hodně japonského v malé restauraci, v takové té ryze japonské, nedotčené západní kulturou, v rjókanu. Ale právě Japonci si svou kulturu a identitu vůbec prozíravě ochraňují jako poklad, kterým ve skutečnosti také jsou. Snad to tedy nebude problém, prohlédnout si v Japonsku Japonsko.  I když jen ve zkratce.

            První chvilky v Tokiu se mi zdály neuvěřitelně teplé. Po přistání mě ovanulo zcela jiné teplo, než na jaké jsem zvyklá. Tento pocit prý způsobuje poměrně vysoká relativní vlhkost, kterou tu obstarává moře, obkličující ostrovy, obydlené Japonci. Léto je tu teplejší a jak jsem se později dozvěděla, i zima je chladnější, než bych podle sloupce rtuti v teploměru odhadovala. No, stále se je co učit.

Mám na sobě na štěstí jen lehký světlý kostýmek z nemačkavé bavlny v přírodní okrové barvě písku, sukně je kratší než by zřejmě měla být, delší sako princesového střihu má krátký rukáv a mělký kulatý výstřih působí velice decentně. Drobné kostěné knoflíky pečivě zapnuté, na krku šňůrku drobných perel a dvě  jednoduché malé perličky pro denní nošení zdobí i lalůčky mých uší.

 Působím tu zřejmě jako hříčka přírody, postavou se totiž od drobných Japonek příliš neodlišuji, vlasy mám s výjimkou jednoho odstínu stejně černé, jako ony.. Černé, lesklé, zastřižené na mikádo, přirozeně husté. Při pohledu ze zadu jsem jistě Japonka jako ze žurnálu. Lodičky na středním podpatku, otevřené a propletené uzounkými pásečky z jemné kůže, střízlivou kabelku ze stejného materiálu v ladící barvě přes rameno.

Má pracovní uniforma, jak ji nosím v létě doma do práce, se docela dobře hodila i na cestu do Japonska. Všem svým kostýmkům říkám „uniforma“. Mají většinou příliš krátké sukně v létě a naopak příliš dlouhé, buď hodně rozevláté, či naopak nekriticky úzké s dlouhými rozparky v zimě. Pokrčím rameny, každý se oblékáme tak, jak prostředí od nás vyžaduje

. Zvykla jsem si. Miluji své lodičky, rtěnky, parfémy. Ale přesto jsem nezanevřela na obyčejné džíny a bavlněná barevná trika s délkou tak sotva k pupíku pro volný čas. Jestlipak Japonci rozlišují pracovní a volný čas? Musím toho ještě hodně moc zjistit. Stačí se však jen pootočit a každý se musí usmát nad svou chybou. Jak jen si mohl tak lehce splést Japonku s Evropankou? Ale již v dětství mi  říkávala  maminka Japonečko. Byla jsem její Japonečka, které chyběla jen ta šikmá očka.

 S těmito myšlenkami jsem si prohlížela dav, který tu postával na příletu a odhadovala jednotlivce, kteří čekali na své blízké. Jak jen mezi těmi všemi Japonci poznám Jana Miošitu? Má tu na mě čekat a prý si mě určitě s nikým nesplete. Faxová zpráva, kterou jsem si před odletem několikrát přečetla, byla odesílána z Japonska, byla napsaná perfektní češtinou a pisatel mě v ní ujišťoval, že nemám mít žádné obavy, že za mého pobytu se o mě postará pan Jan Miošita, obchodní ředitel společnosti a vyzvedne mě přímo na letišti. Nemám jen nikam odcházet a čekat v hale..

Kroutila jsem nad těmi informacemi hlavou. V hlavní hale Narity si sama určitě whisky netroufnu objednat, i když čas již pokročil a mě obklopuje noc. Zdejší letiště je prý postaveno podle Amsterodamského, blesklo mi hlavou. Jen nevím, kdo mi o tom vypravoval.

Jdu pomalu letištní halou, cítím, jak mě obepíná sukně na bocích a s předstíraným nezájmem si velice pozorně prohlížím všechny čekající. Je to hrůza, všichni vypadají skutečně stejně, ale to by nebylo to nejhorší. Oni se i všichni stejně příjemně tváří. Jako by měli na obličeji masky koupené v jednom a tomtéž obchodu. Holka, to je situace. Co teď?

Pomalu se rozhlížím, kde zahlédnu nejbližší telefon a rozhoduji se, že vyčkám  ještě 20 minut a pak půjdu telefonovat. Číslo jsem si opsala prozíravě již doma a pečlivě uschovala v kabelce. Zatím nevím, jak se tu domluvím, ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Zase jedno z mých mouder pro Vanesu. Ještě, že to dítě vyrostlo přes mé výchovné zásahy do vcelku normální podoby.

Jak si tak v hlavě plánuji své další kroky a rozhlížím se, najednou můj pohled upoutalo něco neobvyklého. No tohle! To se mi snad něco zdá. Mezi čekajícími Japonci doslova vyčnívá blonďatý rozložitý obr evropských rysů. Ten člověk je snad přízrak, fata morgana, kde se tu vzal? Je minimálně o dvě hlavy vyšší než všichni ostatní, tváří se naprosto přirozeně a žádné rozpaky na jeho tváři nepozoruji. Nejsem Japonka, tak mi nepřijde ani nevhodné, že se na něho již delší dobu upřeně dívám.

A on se najednou začne usmívat a co to dělá? To jsou snad halucinace, on právě teď zamával mým směrem. Bezděky jsem se poohlédla, komu že to v mé blízkosti mává. Nikdo tu není, jen já. Co to má znamenat? Stojím jako opařená, zatímco on se přibližuje mým směrem. Již je tak blízko, že si  uvědomuji tu hlubokou modř jeho očí. V životě jsem neviděla člověka s takhle modromodrýma očima.

„Dobrý den přeji a vítám vás v Tokiu,“ pozdravil správnou češtinou, ve které jsem ihned zaregistrovala pro mě důvěrně známý nepatrný německý přízvuk. Můj údiv se vyšplhal přinejmenším do výšin typu horských velikánů. Nebyla jsem schopna ze sebe vydat slůvko, jen jsem pozdravila: „Dobrý den..“ a dlouze si blonďatého obra prohlížela.

Na sobě měl oblečen dokonale střižený ležérní oblek smetanové barvy, z hrubého, ale velice měkce a lehce  vyhlížejícího materiálu, stejně světlé polobotky a modrou košili s úzkým proužkem, která ladila s jeho očima a podtrhovala jejich barvu. Jen mě napadlo, kde v Japonsku se shání takové oblečení, že by tu měli také obchody s nadměrnými velikostmi? A ještě k tomu střižené podle poslední módy? Asi si nevšiml mých rozpaků, ale možná, že je jen taktně přešel a hned v následující chvíli mě z nich vysvobodil:

„Jsem Jan Miošita, ale klidně mi říkejte Jan san, jako všichni tady. Čekám tu na vás. Tedy s největší pravděpodobností na vás. Zastupujete pražský bankovní dům a někdo tu má na vás čekat, nemýlím-li se?“

„Samozřejmě se nemýlíte, ale já tomu nerozumím. Nečekala jsem.. Evropana..,“ pomalu a trhaně se snažím ze sebe dostat alespoň holou větu. Jsem nemožná, jak to, že mě ten člověk tak vyvedl z míry? Asi to bude tím, že tento scénář jsem neměla ani v náčrtku připravený. Proč se v životě stále stávají neočekávané věci? A proč tak často právě mě?

Usmál se. „Jsem původem Čech, i když v posledních letech žiji a pracuji v Japonsku. Uvítal jsem kontrakt s firmou z mé vlasti, těšil jsem se na krajany. A když jsem zjistil, že přiletí z banky žena, neodolal jsem a rozhodl se vám tu dělat průvodce. Doufám, že budu příjemný společník, alespoň se vynasnažím. Jaký byl let?“ Usmál se. Hltal mě očima a já se na něj dívala jako na zjevení. Pomalu se mi ale vracela krev do žil a já zase začala ovládat své smysly.

Uvědomovala jsem si, jak postupně povoluje křečovité napětí v mém těle a postupně jsem se začínala cítit uvolněněji a kupodivu jsem se v této nezvyklé situaci necítila ani trochu nepříjemně.

„Asi to je ostuda, ale já let vlastně prospala, Jan sane. Nemohu stále uvěřit, že tady, v zemi vycházejícího slunce, na mě čeká  Čech.. Bylo mi hned divné, že by na bankovní úřednici čekal obchodní ředitel, ale říkala jsem si jiná země – jiný mrav a moc o tom nepřemýšlela. Nyní mi svítá, že to ani tady není až tak obvyklá praktika. Čím jsem si zasloužila tuto nezvyklou pozornost?“

„Tím, že jste. Skutečně jsem se těšil na setkání s Evropany a ještě k tomu s krajany. Ale když jsem si přečetl, že přiletí žena, zrušil jsem hostesku, která byla pro vás zajištěna a snažil se zvládnout přeorganizovat svůj pracovní plán na dny, kdy tu budete. Nezlobíte se proto na mě?

Již tolik let jsem s nikým z domova nemluvil, bylo to příliš lákavé, prostě jsem neodolal. Kdo tu nežil, těžko pochopí, proč jsem se těšil. I když tu máte vše, nač jen pomyslíte, je to prostě jiné. Touha po Evropě se stále vrací. Vlastně to je docela prosté, vlastně na tom zase až tak nic složitého není,“ podotkl zamyšleně.

Nedovedla jsem odhadnout jeho věk, ale velice pozitivně jsem vnímala jeho auru. Byl to typ člověka, který nezná neúspěch, který dokáže vše, co si umane, který dovede na svou stranu strhnout davy. Všechno ve mně křičelo: „Dej si pozor, v tom jeho charismatu je velké nebezpečí, slyšíš, dávej si pozor a dodržuj odestup..!“

„Zajistili jsme pro vás ubytování v Shinjuku v New city hotel. Myslím, že by vám to mohlo vyhovovat. Doprovodím vás tam, přeci jen je to tu trochu odlišně od poměrů v  Česku. Nevnímejte vzdálenosti jako doma, tady čas i vzdálenost jsou zcela jiné pojmy, než jsme zvyklí. Také mě to chvíli trvalo, než jsem přivykl. Narita je od Tokia vzdálena asi 60 km, pojedeme zdejším metrem, nebral jsem auto. Možná vás to udiví, ale jen do té doby, než poznáte trochu Tokio. Není neobvyklé, že tu v autě strávíte při průjezdu městem i 6 až 7 hodin, prostě doprava metrem je v této městské aglomeraci nejpřirozenějším způsobem přesunu. Zdejší tokijská aglomerace má nakonec více obyvatel, než naše staré dobré Česko.“

Vyjadřoval se zcela prostě, používal s nadhledem spisovnou češtinu a mě i význam jeho slov připadal naprosto přirozený.

            „Dobře, pojedeme tedy metrem. Ostatně, v mém objevování Japonska by mi jinak tento mezičlánek  poznání zajisté scházel.“ Sice jsem tuto větu vyslovila s lehkým pousmáním, ale za chvilku mi koutky úst spadly zase dolů. Za lehké společenské konverzace, kdy jsem si především uvědomovala v jeho řeči ten lehký německý přízvuk, jsme došli k metru. Jan san se samozřejmostí a grácií jemu vlastní koupil jízdenky a já ani nestačila pochopit, jak se zde určuje cena a odkud kam vlastně jedeme. Japonské metro bylo jako velké mraveniště, ale vcelku jsem si tu připadala jako doma, pokud pominu odlišnost v hrazení jízdného. Jedno téma střídalo druhé a najednou Jan san lehce kývl hlavou a dotkl se mého loktu:

„Vystupujeme, neztraťte se mi, ano?“

Vystoupila jsem těsně za jeho mohutnou postavou, která skýtala bezpečnou jistotu. Mezi všemi těmi drobnými tmavými lidičkami laděnými do žluta rozhodně nepřehlédnu siluetu mého průvodce. Blonďatý obr mě táhl za sebou k východu.  S údivem jsem sledovala, jak v automatu u východu zmizely naše jízdenky a teprve potom jsme mohli metro opustit. Jan san si mého překvapení všiml.

„Je to tu trochu jiné, než u nás doma. Zde se platí jízdenka podle délky cesty, takže pokud bychom ujeli delší trasu, než na kterou jsem koupil jízdenky, automat by nás požádal o doplacení jízdného. Celkem šikovný systém, i když chápu, že pro Evropany poněkud neobvyklý. Rychle byste si na to zvykla. Jízdenky se tu dají koupit v kanceláři, ale Japonci je kupují ponejvíce právě v automatech. Má to jen ten háček, že musíte znát taxy a vzdálenosti. Je to jen otázka cviku. Nic složitého, i když to tak na první pohled vypadá. Na tohle jsem si zvykl poměrně brzy,“ vysvětloval s pobaveným tónem, který jsem poznala v jeho hlasu.

(konec 5. části - pokračování..)