Několik let obyčejného života
první nezřetelný průnik směrů
v tramvaji doufajícího dne
vychladlá káva a zvonky očí
marné snahy o kamennou tvář
na tácku plném telefonních čísel
naše tmy se potkávaly denně
bylo to jiné než první bouřka
pod malým deštníkem
společná adresa: suterén objetí
bezprostřední úsměv načatých konzerv
kdo poslední se zasmál, ten nepochopil vtip
stolních, ručně psaných rozmluv
tak místo nás teď naše tmy
hledají v sobě ztuhlé dlaně
a nacházejí naše světla
vyhublá a žíznivá tichem
|