|
Zaklaply dveře.
Odešla jsi.
V pokoji včera plném něhy, krásy
najednou ticho tiskne plíce,
nic nevoní
a do ulice
vylétlo s tebou teplo tvého těla.
Tvá půlka lůžka osaměla,
ramínko na tvé šaty taky osiřelo,
tvá sklenička si suší čelo,
včerejším vínem orosené.
Jen hodiny,
jako vždy nad věcí,
dělají: “nejsme opuštěné,
je přece zcela přirozené
jít jít dál jít....
Já se snad svedu jenom odvléci.
Odvléct svou skleslou tělní schránku
daleko z tvého otománku,
kamsi,
kde v rytmu kolovratu
přemílat budu
touhu po návratu.
|
