Zřaseným pohledem se dívám na vysoký klas.

Krčím se na poli. Snad zachytí mou bezradnost

vousy ječmene hrají deset dvanáct taktů repetic

ale dirigentovi se to nezdá  být dost forte!

Z tváří zůstává k ústům daleko. Hlavně večer

doznívající sonáty pro trávu a orchestr.

Když vítr zažene rosu i z plevele do mé náruče,

zvedám se. Jdu naslepo. Dál s nákladem sebe.

Klaním se šedé obloze v přelámaných větvích.

Prošla jsem potmě cestou (dřív bych se bála),

kde ani dřevokazné houby nechtějí růst.

Divím se všem broukům a mouchám.

Na hnědočerný pařez položím si hlavu,  

v úschovně mechu mi budou mravenci hlídat

pár hodin zesláblé nohy. V úplném tichu

slyším stále dokola hlasy obilí. Uklidňují.