Zřaseným pohledem se dívám na vysoký klas.
Krčím se na poli. Snad zachytí mou bezradnost
vousy ječmene hrají deset dvanáct taktů repetic
ale dirigentovi se to nezdá být dost forte!
Z tváří zůstává k ústům daleko. Hlavně večer
doznívající sonáty pro trávu a orchestr.
Když vítr zažene rosu i z plevele do mé náruče,
zvedám se. Jdu naslepo. Dál s nákladem sebe.
Klaním se šedé obloze v přelámaných větvích.
Prošla jsem potmě cestou (dřív bych se bála),
kde ani dřevokazné houby nechtějí růst.
Divím se všem broukům a mouchám.
Na hnědočerný pařez položím si hlavu,
v úschovně mechu mi budou mravenci hlídat
pár hodin zesláblé nohy. V úplném tichu
slyším stále dokola hlasy obilí. Uklidňují.
|