K čemu zatínat prsty do pěstí
čemu hrozit, když nebe
zapomnělo, že má nás přikrývat
a ne vstupovat ženám mezi nohy.
Sbírala jsem jablka na sadě
koš byl hodně těžký, a pán
který se mi vždycky tolik
líbil, se natahoval k mým
rukám. „ Ukaž, pomohu ti,“
a místo toho svíral má lýtka,
má prsa. „Prosím, pane,
nechte mě být,“ tak jsem
prosila. Jablka v trávě
rozsypaná jsem v soumraku
do koše sbírala. Kuchařka
v kuchyni trochu vzdychala
když přebírala ta potlučená
pláňata. „Udělám z nich
aspoň kompot. Nebreč,
holka nešťastná. Pán
se o tebe postará.“
Byl poslední den
babího slunného léta.
Už v půlce září začalo
v kraji plískat, hřmít
zima se přelila s podzimem.
Tak k nepřečkání byla
ta neúrodozima, všechny odstíny šedé
a tam, na obzoru, vidíte?, řádka havranů
posměšně krákala, jen mě
zahlídla, jak své tělo sunu
úvozem, mezi zmrzlými trnkami,
do kostela. Snětí
napadeno celé mé srdce.
Vlhká je postel, kde zahřívám
bříško zvolna rostoucí
zraněnými dlaněmi.
Ve dvoře studna
chladné kameny
kolikrát jsem tam
stála a do vody se snažila
dohledět. A ve mně tiché
ťukání, mlč, parchantě
říkala jsem. Něhou
zajíklá. Když konečně
zase byl svět zelená zlatá
líheň, červen burácel bouřkami
kuchařka mi tajně, aby nikdo neviděl
podstrojovala jahody z panské zahrady.
Trhala jsem v sadě třešně, trochu neforemná.
Baňatá forma na miminka v koruně stromu
a po stehnech mi zvolna stékala lepkavá
živá voda mého dítěte, třešně ze zástěry
sladce pukaly na zemi, jak jsem je rozsypala.
Kuchařka plačtivě pod stromem lamentovala:
„Slez, trdlo, chceš na stromě rodit snad?“
Je jako můra, která se mnou v pokoji bydlela,
po celou dlouhou zimu, to moje dítě.
Nezapláče, nezapláče, ve velkém koši
na jablka, plínami vystlaném. Ale
pěstičky svírá a hrozí jimi do nebe.
|