|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Bezdomovec
Ani nevím jak, ale stojím na stanici autobusu a moje hodinky právě ukazují sedm ráno. Ještě skoro se zavřenýma očima nastoupím a po paměti si najdu volné místo. Něco mě ale donutí otevřít oči a podívat se kolem. Nemusím se rozhlížet dlouho. Přímo naproti mě sedí někdo zarostlý a zamotaný v příliš velkém starém kabátě.
Při bližším ohledání je jasné, že se jedná o člověka, který nosí celý svůj domov v několika igelitkách a jiných taškách.
Jak si ho takhle prohlížím, najednou se pod změtí vousů a vlasů objeví veselé modré oči, které se na mě hned upřely. Polekaně ucuknu pohledem, ale staříkovi se tahle hra evidentně líbí, a tak mě pozoruje celou cestu autobusem. Na konečné vystoupím a bez ohlédnutí spěchám na tramvaj, ale lidé se najednou ohlížejí po mně.
Nejistě se rozhlédnu a těsně za mnou se drží stařík se svými taškami, ještě je celý zadýchaný, jak za mnou popobíhal. Pořád na mě upírá ty svoje oči a šťastně se usmívá. Tak akorát stihnu vběhnout do tramvaje, která ale nečekala jen na mě.
V těsném závěsu za mnou nastoupí onen dědeček, stoupne si naproti mně a se zájmem mě pozoruje. Musela jsem se začít smát, tohle někomu vyprávět, tak mi neuvěří.
U školy vystoupím a na staříka brouknu něco o pěkném dni, ani se radši neohlížím. Jakmile za mnou zapadnou těžké školní dveře - oddechnu si.
Vyučování mi dalo pořádně zabrat, a tak si na ranní příhodu ani nevzpomenu.
Jaké je ale moje překvapení, když po vyučování vyjdu před školu a můj známý tam stojí opřený o zábradlí s nedopitou lahví piva. Modré oči se na mě šibalsky smějí, když mi nabízí, abych se napila.
S díky odmítám a pomalu pokračuji dál. Skoro nadskočím, když se za mnou ozve: "Tak kam půjdeme teď ?"
Chvíli váhám, ale potom udělám něco, co i mě samotnou překvapí. Otáčím se a říkám: "Co takhle třeba na čaj ?" a ukáži na dveře nedaleké hospůdky. Vzápětí už slyším šustění igelitových tašek a vím, že jdeme. Když se usadíme u stolu, nedá mi to a já se ptám jestli mi nechce něco říct.
Zamyšleně se dívá z okna a teprve po chvíli začíná vyprávět příběh muže, který žil spokojeným a obyčejným životem. Po skončení vysoké školy se oženil s dívkou, kterou znal již několik let. Štěstí mu docela přálo - podařilo se mu najít zajímavou práci a za čas dokonce i vlastní byt.
Za pár let se jim narodila dcera. Bylo to zvláštní - vždycky si myslel, že by chtěl syna, o to víc ho překvapilo, jak brzo si nedokázal představit svět bez ní. Ona byla tak trochu kluk - chodili spolu na procházky, ale také na fotbal a do kina.
Byli spolu o to víc, že maminka se věnovala plně své práci a za nějaký čas i svému kolegovi.
Takhle to šlo několik let, nechtěl kvůli dceři nic měnit. Změna ale přišla bez jeho přičinění - žena přinesla žádost o rozvod.
I když nesouhlasil - a rozvodový soud se proto dost dlouho táhl - stejně nakonec vše dopadlo podle zaběhaného scénáře. Dítě přece patří k matce.
Bylo to zlé, ale pořád ještě přece mohl svou dceru pravidelně vídat.
Za nějaký čas ale dostal oznámení, že bývalá žena odjíždí se svým manželem na několikaletou zahraniční stáž. Tím skončila i možnost jeho schůzek s dcerou.
Pořád si říkal, že se přece vrátí a vše bude jako dřív. Potom se dozvěděl, že návrat už neplánují. Jejich adresa se několikrát změnila, poslední zpráva byla z Kanady.
Jeho držela nad vodou práce, věnoval jí všechen čas. Potom ale přišla sametová revoluce a změny ve vedení podniku. Najednou už ho v práci tolik nepotřebovali, volný čas si krátil popíjením s kamarády.
Potom to vzalo rychlý spád - alkohol převzal vládu nad jeho životem. O opilce nebyl v zaměstnání zájem, chyběly peníze ale nechyběli kamarádi, kteří poradili, jak si k penězům pomoct i bez práce. Přišlo nepodmíněné odsouzení a po pár letech najednou stál na ulici - bez bytu, přátel a rodiny.
Svou dceru viděl naposledy před deseti lety, teď už by se před ní asi styděl ukázat. Když dnes ráno pospával v autobuse, najednou měl pocit, že se čas vrátil. Viděl svojí holčičku zase před sebou.
Po chvilce dopil svůj čaj, poděkoval a odcházel.
Chci mu ještě něco říct, ale najednou vlastně nevím co.
|
|
|
