|
| |
 |
Božská psychoterapie
Autor: romann (Občasný) - publikováno 24.10.2000 (09:14:31), v časopise 24.10.2000
|
|  |
|
26 - 29. meditační operace opět obsahovala procházení bolestivého pocitu při projevu tupého spodního myšlení, které vytáhla z podvědomí. Bolí jeho zjemňování proudem božské energie. Jsou to myšlenkově aktivní terapie, kde pracuje 4,8ka i několik částí myšlení. Božský pocit jsem zase nedostal, abych dokázal, že mi nezávisí jen na Něm.
Jsem jako ty fialové krystaly rostoucí z beztvarého magmatu dole. Mám hrubé, nedokonalé vnímání, neumím prožít pocit, myšlenku, vizi, jen trochu v meditaci. Stále bych jen cenzuroval Boha. Vybíral, co se mi z Něj hodí, abych vylepšil své ego. Nechci Ho vzít jako Celek.
Vždyť já mám viset na kříži jako Kristus, ale místo toho jen blbnu. Více si uvědomuji, že mi chybí odevzdanost. Nechci ve skutečnosti k Bohu, bojím se Dokonalosti. Nechci se stále učit Sebepoznání Boha, jsem líný ve všech směrech. Bolí zůstávat na místě i jít dopředu, to tvoří světy. Přijmu jen zlepšení o dvě desetiny dimenze.
Nejlépe je mít jen namířený prst vzhůru, nic říkat a nemyslet ani na to, co znám. Zůstat v klidu, i když se Vršek neozývá, jinak se rozhýbává spodek a posiluje. Myšlení totiž nahrazuje práci božských sil a zabírá Jejich prostor. Malá aktivita nadvědomí jen zesílila sklony myšlení, ale tím snadněji pochopí, že samo nic nezmůže. Raději ticho než banality. Když se myšlení zastaví, není ani ego, jež ho tvořilo, ale právě proto se toho tak bojí.
Nadvědomí mne také upozornilo, že božské úmysly jsou pro lidské myšlení často nevyzpytatelné, protože Její logiku nemůže obsáhnout. Meditace obsahovala i ezoterické souvislosti vztahu Boha a člověka. Já jsem přece Existence, Bytí a v tom není obsažen žádný konec. I počátek byl jen virtuální, vyslaná vlna z Oceánu Věčnosti. Jsem jedním z nekonečna stavů Absolutna, spojen s druhými i Celkem, v tom jsme si všichni rovni. Jsme zasazeni do světa symbolů nás samých. Znát Celek i nekonečno částí je Sebepoznání.
Prožitek je jako myšlenka a myšlenka je prožitek. Poznání je odevzdání, protože vnímané je bez zkreslení. Fascinuje mne, že není potřeba se nic učit, jen přijmout. Stres a křeč v meditaci i životě jsou trestány, to už jsem trochu zlepšil.
Vše prožívat do hloubky, nic nepřekračovat, neutíkat od života k své představě Boha, není úkrytem před světem. Bůh za nikoho nic neudělá, jen ukazuje, co je třeba zlepšit. Božské není žádná selanka. Více žít, méně verbalizovat. Nemyslet na duchovnost a na psaní, příjemně pohovořit s blízkými, mít je rád a nehádat se. Skutečně žít je odpověď na všechny otázky a problémy. Božskou Lásku jsem ještě neprožil, zatím na Ní nemám právo. Proto mi ji ani Bůh nedává, abych přišel sám na to, že mi chybí. Proto jsou meditace takové chladné. Stvoření v nich vypadá jako dokonalá virtuální Hra. Lásku je ovšem třeba přijmout i s tím co přináší, větší bolestí a sebeobětováním. Bude to zásadní změna ve vývoji, možná se tím i zpomalí.
První meditace Pavla
Začátek v šest večer – konec po deváté, ponor 63% převážně do 5,5té dimenze. Bylo to něco neuvěřitelného – ta vznešenost, čistota, krása, rozlehlost – slovy se to ani popsat nedá. Projížďka všemi dimenzemi až do devítky..(?) , podle druhů hudby. Lišily se barvou, ostrostí, vůbec celou strukturou, plynulý přechod od jedné k druhé, vzájemné prolínání. Neuvěřitelně dokonalé videoklipy, vlastně tři hodiny vizí a videoklipů. Dokonalé vnímání hudby, barev, jakoby dalšími smysly – prostorově, bylo to všude. Vše bylo kreslené, v podobě různých druhů umění – pohádkové, obrovská hravost. Šílené množství informací – škoda, že si je všechny nepamatuji, asi už bych nemusel potom znát nic dalšího… Co dál psát, chce se mi brečet, bylo to tak úchvatně krásné. “Chceš ještě psát?” Nevím. “Tak vidíš. Raději to nech doznívat a vykašli se na psaní – je to tak hrubé, nedokonalé, fuj…”
Další postřehy :
Otázky a odpovědi se samy vynořovaly a zase mizely v nekonečnu – vše ve formě obrazů (kruh se uzavíral).
Viděl jsem náš svět, ohraničený takovou polopropustnou rosolovitou blánou – někteří se jí snaží protrhnout a dostat se do božského. Udělal jsem v ní pěknou díru, která se za mnou hned zacelila. Vidím, že z ní vyčuhuje i Markovo hlava, ale musí si sundat od ní oslizlé brýle, aby mohl vidět tu krásu.Vidím tu také Mahéšwaranandu, jak si tu sedí v křesle a vznáší se v božském (směje se na mě a říká: To je, viď?)
Vidím v té bláně jakési kulaté okno, skrze které je trochu lépe vidět, je ale zašpiněné. Uprostřed je maličký otvor, skrze který se dá prolétnout (musí se k němu přijít z jiné strany, aby to šlo) , kolem okna se tlačí lidé (ti co berou drogy) a snaží se ho utírat, aby lépe viděli – nedaří se jim a někteří odpadávají do temnoty…
Je to pohádkový svět, cestuji vesmíry, dimenzemi, prostorem – úžasné.
Vidím své nedokonalosti v podobě oblečení na těle – nějaké triko na zádech (aha…), dále slipy a červený šátek ovázaný kolem nohy (sexualita).
Některé výjevy byly velmi podobné obrazům H. Bosche.
Prožil jsem rozdíl s meditací na Prázdno – kvalita Boha byla stejná, ale neprojevená – chyběla hravost, jakoby ve fázi před narozením…
Jsme tu jako ve flašce…
IAUE se tou kolosální božskou hrou jakoby proplétá – je tak volná, nespoutaná, hravá – má univerzální povolení vstupu do všech částí a koutů Stvoření – o všem všechno ví, může být vším na co jen pomyslím.
Osmička – namodralé krásné krystaly, které se míchají a přesýpají…
Devítka – žluto-bílo-tmavá…obrovská síla, mohutnost, rozlehlost, ohlušující zvuk ÓM – dostávám závrať, je to extrémě silné…
Membrána oddělující božské se pomalu rozpouštěla a zase jsem začínal vnímat realitu tohoto světa. Přišla na mne veliká lítost (realita mého života se mi z božského pohledu zdála tak šedivá, smutná, bolestná…) a ptal jsem se jak teď budu moci žít? “Bude to lepší uvidíš…”
viz též na www.volny.cz/jhavelka
|
|
|
