Pamětihodný okamžik
„Překvapení,“ vykřikla paní Křepelková a přinesla dort s šestadvaceti svíčkami. Manžel je sfoukl a políbil svou ženu.
„Překvapení,“ vykřikla paní Křepelková s dětmi a přinesla dort s třiceti svíčkami. Manžel je sfoukl a políbil svou ženu.
„Překvapení,“ vykřikla paní Křepelková s dětmi a přinesla dort s devětatřiceti svíčkami. Manžel je sfoukl a políbil svou ženu. Hodně vlasů se už z jeho hlavy odstěhovalo hledat nové hlavy.
„Překvapení!“ zvolali všichni okolo čtyřicetiletého muže. Jmenoval se Antonín Křepelka. Už okolo něj seděli s dortem skoro tři hodiny, a přesto to pro něj bylo skutečné překvapení.
Snad jen Honza od sestřenice Dany, který se do rodiny přiženil teprve před dvěma týdny, příliš nechápal, proč nepřinesli dary před oslavence teprve těsně před výkřikem ,Překvapení‘.
„Víš,“ naklonila se k němu paní Křepelková, „mého muže přetáhla sousedka kdysi polénkem přes hlavu, protože si myslela, že je to zloděj. No, a od té doby náš tatínek ztratil dlouhodobou paměť.“
„Aha,“ pokýval hlavou Jan, „kdysi jsem o podobném případě četl. Tamten člověk si pamatoval přesně minutu a patnáct vteřin předchozího života, a poté vše zapomněl, jako kdyby nikdy nic z toho neprožil.“
„To taťka je lepší,“ přidal se do debaty syn pana Křepelky a vůbec si nevšímal nechápavého otcova výrazu, „udrží minutu a osmadvacet vteřin.“
„Co udržím, nejsi trochu drzý? A kdo vůbec jsi. Vypadáš trochu jako můj syn, ale ten je ještě malý.“
„To je přece váš syn, strýčku,“ snažil se Jan, ale jeho čerstvá choť ho přerušila: „Nech toho, stejně si to nezapamatuje.“
„A ještě v něčem je náš taťka lepší než ten tvůj případ, Honzo,“ pokračovala paní Křepelková. „Z uplynulých patnácti let si nepamatuje nic, až na své narozeniny, kdy vykřikujeme - Překvapení. Nikdo nedokáže vysvětlit, proč zrovna jen ten výkřik, ale když už to tak je, snažíme se, abychom to říkali co nejupřímněji, když je to to jediné, co mu zůstane z života pro stáří.“
„Překvapení.“ vykřikla paní Křepelková a přinesla dort s padesáti svíčkami. Manžel je sfoukl a políbil svou ženu.
„Překvapení.“ vykřikla paní Křepelková a přinesla dort se sedmapadesáti svíčkami. Manžel je sfoukl a políbil svou ženu.
To je zajímavé, pomyslil si, že si pamatuju z předchozích let jen to slovo ‚Překvapení‘, zamyslel se najednou pan Křepelka. Něco se děje. Pak zaslechl, jak manželka, nebo si tak aspoň říkala, vysvětluje nějakému malému dítěti, že jeho dědeček má poškozenou dlouhodobou paměť.
Cože, já mám sklerózu, ptal se sám sebe. To není možné, to bych si přece musel pamatovat. Ale zároveň by to vysvětlilo mnohé. Třeba tu jizvu na ruce a to příšerné oblečení, v kterém jsem. Hmm. Jenže pak život nemá cenu, když si z něj nic neodnesu a je lepší ho ukončit. Netrápit sebe a své okolí.
Pomalu vstal. Naštěstí vojenský výcvik prodělal ještě před osudnou ránou a dobře si pamatoval, jak funguje pistole, a kam je třeba mířit, aby byla smrt jistá.
Došel do ložnice, protože v nočním stolku měl vždycky ukrytý revolver. Vzal ho do ruky a přiložil ke spánku. Kovový kroužek hlavně nepříjemně zastudil, za oknem zafoukal vítr a pohnul korunami ovocných stromů.
V tom se pan Křepelka zarazil. „Proč jsem se chtěl vlastně zabít?“ vyslovil nahlas dráždivě naléhavou myšlenku.
Chvíli dumal, a pak ho napadla nová otázka: „Co dělám v ložnici? A proč držím revolver?“
Za dalších pár vteřin si však vzpomněl: „Á, chtěl jsem ho dát do nočního stolku, proto je otevřený.“ Hned tak taky učinil. Kdyby tušil, kolikrát už tu tak stál s pistolí u spánku, tak by se z toho asi zastřelil.
„Překvapení,“ zaslechl najednou.
|