|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Existují lidé se zvláštním vnitřním zrakem. Stačí letmý kontakt s druhou osobou a cosi z nitra té osoby se jim promítne před očima. Je to dar a zároveň prokletí.
Já ten dar mám a někdy je i mým prokletím.
Je ráno.
Budík vříská a bezohledně mě vhání na startovní čáru nového dne. Hrabu se z postele, zívám a směruji se do koupelny. Z bytu nade mnou je slyšet dusot a ranní hádka manželů Vránových. Čistím si zuby a v hořejší koupelně zaslechnu vzlykot, bouchnutí dveřmi a mužský hlas: "Aby ses nezbláznila, asi jsem ho někde položil a ty z toho musíš hned dělat otázku života a smrti" Další vzlykot a ještě důraznější bouchnutí dveřmi.
Akustika panelových domů je opravdu vyjímečná.
Za deset minut vybíhám z bytu, odhodlaná přijít do práce včas.
Přivolaný výtah se škubnutím zastavil, nastoupila jsem a stiskla tlačítko do přízemí. "Dobrý den" zahučel chlápek za mými zády. Byl to pan Vrána. V ranní rozespalosti jsem odvětila něco podobného a výtah zastavil v přízemí.
Vrána vyrazil k východu rychlostí, jakoby měl v patách protidrogové komando. Letmo se dotkl mojí ruky a mě proběhl hlavou ostrý záblesk. Na okamžik jsem viděla lavičku v parčíku před naším blokem, tonoucí ve tmě, tohohle chlápka v choulostivé pozici s kalhotami u kotníků, dívku v jeho náručí, její odevzdaný a orgasmem rozostřený pohled, vyhrnutou sukni, tekoucí oko na punčoše a pohozenou kabelku v trávě. A ještě něco....něco malého a lesklého pod lavičkou.
Zatřásla jsem hlavou, jak bych snad mohla z hlavy vyhnat to, co jsem právě nechtěně viděla. Prošla jsem parčíkem a sama nevím proč, zastavila jsem se u lavičky, kde si užíval pan Vrána se svou slečnou.
To malé a lesklé, to byl snubní prstýnek. A ten samý prstýnek byl zcela nepochybně i předmětem ranní hádky u Vránových v bytě nade mnou.
Sebrala jsem ho a s výrazem dítěte, které ukradlo v samoobsluze Lentilky, jsem pádila do práce.
Do kanceláře jsem vpadla na poslední chvíli, protože dvě minuty za mnou dorazila i šéfová v bojovné náladě a s horou pojistných událostí ke zpracování.
Celý den byl Vránův prsten v kapse mého saka a já horečně přemýšlela, jak ho vrátit majiteli a nemuset cokoli vysvětlovat.
Na večer jsem přišla domů, odkopla boty kamsi do rohu předsíně a svezla se do křesla. Civěla jsem na lesklé listy Ibišku a na jediný, už zvadlý květ na konci větvičky. V tu chvíli mě vlna sebelítosti přimáčkla do křesla, zavalila mě jako těžká deka a mojí hlavou táhly desítky otázek, na které nelze odpovědět a jenž ani není radno vyslovovat.
"Proč vídám věci, které nechci vidět a o kterých nechci mít ani potuchy?"
Suchý květ se snesl na koberec, ale vypadal tam tak nepatřičně, že jsem po chvíli vstala a hodila ho do koše.
V předsíni jsem zahlédla odkopnuté střevíčky.
"A co?" řekla jsem si "nikdo to neuvidí, protože sem nikdo nechodí. Ani nemůže, dyť se skoro s nikým nevídám. Vídat se s někým, to znamená kontakt, třeba i jen náhodný dotek a to já nechci!"
Zašklebila jsem se na svůj obraz v zrcadle a ten udělal stejně posměšnou grimasu na mě.
"S Petrem už taky nechodíš" prohodila jsem sama k sobě. "Protože jsem do něho viděla pokaždé, když se mě dotýkal, protože jsem viděla i to, co jsem vidět neměla a nechtěla. Jako třeba ten jeho podnikový večírek a jeho šéfovou, jak pod ním leží na kulečníkovém stole a heká"
Po tom, co jsem viděla tohle, byl Petr druhý den zpět v maminčině péči a bytě.
"Byl by ze mě geniánlí detektiv nebo tak něco, jen kdybych se kontaktu s lidmi nevyhýbala, jenže to přesně já celý život dělám" táhlo mi hlavou a moje nálada nebyla nejlepší.
Stoupla jsem si k oknu a vyhlížela pana Vránu, až se uráčí přijít kdo ví odkud domů.
Uráčil se až za hodinu.
Sbíhám schody po dvou, abych ho stihla u vchodu a daří se. Právě vešel a za ním třískly prosklené, od dětí upatlané vchodové dveře.
BRANO nefunguje.
"Dobrý večer pane Vrána, chtěla jsem vám říct..."
Blekotám jak to trdlo, protože nevím, jak začít a jak se dostat k tomu, abych mu předala snubák.
"No dobrej večír, tak co je? Co se děje?" Vyptává se Vrána podrážděným a tak nějak unaveným hlasem.
Když jsem k němu natáhla dlaň s prstenem, přelétl jeho obličejem zákmit vzteku a zuřivosti, ale hned se ovládl.
"Našla jsem ho tady v parčíku, tak tu na Vás čekám, abych Vám ho dala."
Chňapnul po prstenu a navztekaně si mě měřil. Nechci ani domyslet, co všechno se mu honilo hlavou.
Couvla jsem k výtahu.
"Jak víte, že je to moje? Vyštěknul Vrána "kde jste to sebrala?"
"Vím jistě, že je to Váš prsten, jen Vám ho vracím" zamumlala jsem a bleskově jsem se zavřela ve výtahu.
"Co?? Co jste to říkala, slečno?!?"
Ale to už jsem stiskla tlačítko do prvního patra a doufala, že se Vrána spokojí s tím, že má svůj snubák a nebude muset čelit manželčiným scénám.
Nespokojil se s tím.
Už na mě čekal u dveří mého bytu. Dokonce se tvářil velmi mile a vstřícně.
"Promiňte, chci Vám poděkovat slečno....a nebojte se mě" Zakrákoral a na důkaz, že je vše v pořádku, mi důvěrně stiskl rameno.
Záblesk.......viděla jsem rozšířené oči Vránovy milenky, ale už ne orgasmem, nýbrž vztekem a ponížením, viděla jsem Vránovu paži, jak se napřahuje a jeho dlaň s plesknutím přistávající na slečnině tváři, viděla jsem udivený výraz, přecházející do grimasy pláče a potupy....
"Slyšíte mě slečno?" Dotíral Vrána. "Co takhle vyrazit na skleničku? Vy jste taková milá, tichá a inteligentní bytost, nechcete si se mnou vyjít?
"Nezlobte se, nemám čas" vypravila jsem ze sebe a urychleně zabouchla dveře od bytu.
Uvnitř jsem se svezla na podlahu a vnímala jen zvuk Vránových kroků a klapnutí výtahových dveří.
V bytě nade mnou bylo celý večer slyšet kroky a běžné zvuky všech domácností.
Vrána patrně obloudil manželku nějakou přiblblou historkou a tak nebyl důvod k dalším slzám a vzlykotu.
Mě ale do pláče bylo, ne snad nad nimi, ale nad sebou samou.
Jsem sama a vždycky to tak bude.
Do všech mohu vidět a všem mohu sahat na duši. Mojí duši to ale časem zlomí a zahubí.
Jsem prokletá, navzdory tomu, že je má schopnost nazývána darem. |
|
|
