DĚTI A DĚTI

Václav Hejna

Lidi dělají neskutečný pitomosti. Šel jsem v noci po silnici, žádný auto, jen stromy podél ní a louky. Oni vlastně nebyly vidět, ale já vím, že tu jsou. Chodím tudy každý den na autobus do školy. Vlastně je tahle díra moc fajn. Není tu hluk, těch pár lidí se občas sejde u ohnište a chlastají pivo. Já se těch posezení také zůčastňuju, i když chlastat ješte nemůžu.

Byla sobota k večeru, ohnište se zase připravuje. Karel, je mu dvacet pět, je už ženatý. Má dlouhý neupravený vlasy, hezkou manželku. Teda říkáme jí Mery. Vypadá jak holka z westenu, otrhaný rifle, dlouhý vlasy až k pasu. Mají se moc rádi, ale dokážou vyvádět pěkný voloviny. Hezky bmkají na kytaru a zpívají. Mají pět dětí. Jedno leze po trávě, to je nejmladší, a druhý připravuje prázdný obaly od Lybaru.

"Hele, budou zase pecky." Karel vytáhl jednu flašku s pivem. Potom se podíval na mě. "Dáš si? Kolik Ti vlastně bude?"

Řekl jsem mu: " Za půl roku osmnáct."

Podal mi jí: "To je skoro dneska, dej si."

Pak jsme museli odejít od ohně, protože se hodně rozhořel. Karel mu pomohl naftou. A pak už jen lítalo cosi ve vzduchu. Začaly vybuchovat ty lybarky. Karel se ženou se smáli a drželi malýho v náručí. Zářily mu oči.

"Tak děcka a jde se na noční hru, na ryby," zavolal Karel.

Děti se rozutekly a Karel si ke mě sedl: "Možná mě máš za blázna, ale já se chovám jako dítě, aby mě měly děti rády."

© Václav Hejna 2003