Skřítek

            „Skřítku!,“ zavolal do stráně nad rybníkem syneček sedící na mladé vrbičce, „kde jsi se zapomněl?!“. Přede dvěma hodinami odbily kostelní zvony půldne a on celičké ty dvě hodiny proseděl a čekal, až se jeho bodrý brach zjeví. Když ani po tomto třetím zvolání nezašustilo rákosí, smutně mladý hastrmánek opřel hlavu do svých zelených dlaní a znova upřel své veliké oči na vodní hladinu, která byla napnutá jak blána neohraného bubnu. Byl letní den, obloha jasná a čistá, bez mráčku, větru teprv nikde, jen voda ve strouze z rybníka mlaskala na kamení. Po chvíli smutnění si začal tenhle holobrádek jak se říká pod fousy brblat:

„No to je ale spolehnutí!... Vždyť jsme se včera domluvili, že až dnes bude slunko nad hlavou, sejdeme se na hrázi rybníka mého táty!“. Skřítek neskřítek, smutek nesmutek, musel mladý hastrmánek zas vklouznout pod hladinu, jelikož už mu z šosů pomalu přestávalo kapat. Dole pod hladinou, pro něj samotného doma, si raději šel zazávodit s raky v běhu pozpátku. Pak si našel kmotra sumce, staříčkého kmeta, kterého měl už jeho pradědeček v úctě, neboť znal jejich rod až kdovíkam. Ale ani se sumcem nebyla ta pravá zábava. Mluvil sice moudře, ale pomalu, navíc za každým slovem mu z tlamy vyklouzla obrovská bublina… Pokaždé, kdy bublina doputovala k hladině, ozvalo se hlasité “PUK!“, které bylo slyšet až u dna. Pochvíli se se sumcem, stejně jako předtím s raky, rozloučil a zamířil zpět na svou vrbičku, kde zas opřel hlavu do dlaní a pro sebe si truchlil. Seděl, myslel na všechno, co se skřítkem dosud zažil, občas se i pousmál, ale radosti mu to nepřidalo. Slunce se pomalu začalo sklánět, na leknínech si máma ropucha začala třídit nové žactvo do svého žabího sboru, a náš hastrmánek začal dřímat. S večerem se objevil mírný větřík, který vodníčka na vrbičce kolébal, když tu –

„Áááá…“, ozval se znenadání žabí sbor. Hastrmánek s sebou trhl, poté, co sbormistrová vyloudila žabí komorní “a“ a sbor se slaďoval; trhl s sebou tak prudce, že s vrbičky sklouzl a plácl s sebou do rybníka, jenž se za ním s gejzírem zavřel. Pod hladinou cestou dolů sláblo posměšné kuňkání nejmladších výrostků žabího sboru, které synka ze slovutného vodnického rodu namíchlo natolik, že hnedle zamířil k hladině, aby jednoho každého posměváčka shodil z jeho leknínového listu. Jenže sbormistrová nedůtklivě zaklepala taktovkou o noty před sebou a ejhle – nejmladší žáčci natotata zmlkli. Hastrmánek najednou nevěděl, který leknínový list v odplatě převrátit, tak se mrzutě obrátil a plaval ke stavidlu, kde měli vodníkovic letní domeček z rákosí a on v něm svou postýlku. Na nebi slunce dávno vystřídal měsíc, vodnické dítko ulehlo, přikrylo se teplou vlnkou a v tu ránu usnulo.

Druhý den brzo ráno hastrmánka probudil jeho táta, že nadešel čas přepočítat letošní násadu kaprů, okounů a štik a vůbec jejich veškeré vodní havěti. Hastrmánek vyskočil, včerejší smutek zaspal, a rád se s tátou vypravil počítat. K poledni skončili, navýsost spokojeni, rybek jako každý rok dost a tím pádem ani rybáři na podzim nebudou reptat, až se sejdou k výlovu. Po obědě měl mladý vodník volno, protože pan otec sezval své dva nejbližší kamarády z profese na vodnický mariáš – hrálo se právě o potěr. Starému vodníkovi se totiž v noci na dnešek zdálo, že právě tihle dva s ním seděli u mariáše a panečku, jak jemu šel list! Hastrmánek se vyškrábal na břeh a po něm došel ke své vrbičce, kde včera seděl a kterou mu jeho táta zasadil k jeho narození. Uvelebil se, zas lokty na kolena a hlavu do dlaní, a spíš jen tak pro sebe houkl:

„Skřítku!“. I když vítr nad rybníkem spal, rákosí po jeho levé ruce se zavlnilo. Podíval se tím směrem, ,Ale, mladé volavky rajtují na hnízdě‘, řekl si a zas se zahleděl na hladinu. Dva úhoři se v nekonečných smyčkách vlnili těsně pod hladinou, sledoval je i rozplývající se vlny, zastýskl si a podruhé zvolal:

„Skřítku!“. Rákosí se rozvlnilo zas, hastrmánkovi se zdálo, že blíž. I slezl ze své vrbičky, ,Tohle není samo sebou’, a vydal se vše jaksepatří prozkoumat. Blízko rákosí, už jen polohlasem, potřetí zkusil:

„Skřítku!“. A rákosí se zas zavlnilo. Přiblížil se o krok, dva –

„Skřítku!!“ – notně už popuzen. Rákosí začalo šustit stále víc, ale jakoby se hastrmánkovi snažil někdo utéci.

„No tak skřítku,“ dupnul si vodníček, „já si tě najdu sám!“

„Nenajdeš, nenajdeš!“, ozval se pisklavý hlásek z rákosí, hlásek, jenž hastrmánek neznal.

„Taky že najdu!…“ a vrhl se do rákosí jak voda na mlýnské kolo.

„Hihihi!“, ozvalo se zleva. Hastrmánek zamířil  vlevo.

„Hihihi!“, ozvalo se zpředu. Zamířil dopředu.

„Hihihi!“, ozvalo se hastrmánkovi za zády. Obrátil se na kramfleku, ale zůstal stát. Měl toho právě dost.

„Hihihi, zelený panáčku!“, znělo z rákosí nadosah ruky, „ty jsi ale motovidlo!“ Nazdařbůh se hastrmánek vrhl hlouběji do rákosí, běhal hlava nehlava , ale ono „Hihihi!“ už slyšel ze všech stran. Tu v rákosí před sebou něco zahlédl –

„A mám tě!“. Bleskově zamířil vpřed, třetím krokem zakopl o kořen staré olše, rákosí před ním řídlo a on v letu kohosi chytil a pevně sevřel v náručí. Oklepal se, otevřel oči objetí pevně svíraje, pomalu rozeznal šedivá pírka vířená jeho divokých dechem, opatrně mířil očima výš a výš a výš… Pohled šel po tenké, ladné šedé šíji, až oko spatřilo oko –

,Máma volavka!…’, polilo hastrmánka horko.

„Hihihi, hihihihihi!“, ozvalo se na celý rybník a přilehlé okolí. Zpocený hastrmánek pod tíhou ostrého pohledu povolil objetí a zvolna se svezl do mělké vody. Opřel se o ruce za zády. Ostrý pohled mámy volavky nepovoloval, hastrmánek se začal malinko třást. Jako dva magnety je k sobě začaly přitahovat jejich pohledy. Hastrmánek zkoprněl, zdřevěněl namístě. Ulekaně střídal pohledy do očí mámy volavky a na špičku jejího štíhlého, ostrého zobáku. Ten se zvolna blížil jeho nosu. Propadal se hanbou i strachy, ale ani o píď se nemohl pohnout. Zobák se stále blížil. Hastrmánek měl oči na špičce svého nosu. Zobák byl ještě blíž. Blíž. Blíž. Když už se skoro dotýkali, máma volavka náhle rychle cvakla zobákem, odrazila se a vzlétla. Zamířila pryč. Hastrmánek  vyděšením vydechl, polilo jej druhé horko. Ruce mu v tom okamžení za zády povolily a on s sebou pleskl do vody mezi rákosí. S rozechvěním se postavil, setřásl ze sebe všechno to zděšení a vodu a pohlédl za mámou volavkou, která už mizela v dáli proti zapadajícímu slunci. Vydal se stejným směrem, neboť tátův rybník měl stavidlo právě na západ a cestou marně přemýšlel, s kým se o své nerozluštěné dobrodružství podělit.

Třetí den se vzbudil vodníček brzo, brzičko, sám od sebe. Nečekal, jakou práci má dnes pro něj táta vodník a pokradmu vyklouzl z jejich rákosového domečku.

,Ještěže panty nemohou ve vodě vrzat’, oddychl si a hbitě plaval na protější břeh k rákosí a ke své vrbičce. Cestou rozvažoval, jestli si počkat v rákosí, anebo jako včera usednout na svou vrbičku.

„Na olši nemohu, byť by to byl pohled jako vystřižený, shora bych viděl celé rákosí i rybník“, podumal si polohlasem, „to bych brzičko seschl.“ Nakonec rád obsadil svou mladou vrbu a tiše si hvízdal jednu ze sta vodnických, které jej táta naučil. Čas šel rychle, jako voda padající z mraků, slunce se už vyškrábalo do půle své cesty a rozpálilo tak další, nádherný letní den. Vítr opět nikde, dnešek byl nachlup jako včerejšek. A že už bylo k polednímu, dal si hastrmánek echt záležet a jeho „Skřítku!“ se nad rybníkem rozlehlo až k sousedům. Ze stráně „Skřítku!“ ozvěna dvakrát vrátila.

„Byl by to div, i hluchý to slyšet musel“, zamumlal si hastrmánek spokojeně, přehodil nohu přes nohu a soustředěně se zahleděl na klidnou hladinu. Nečekal dlouho, ale co dnes nechtěl, stalo se a jeho starý brach se zjevil za jeho zády. Skřítek chvíli rozvažoval –

„Baf!“, houkl na hastrmánka (a malinko jej přistrčil). Vodníkův synek žbluňkl, sletěl jak zralá hruška, ale co nevidět se zráchaný vydrápal a hned zevloval, jak se to vlastně stalo. Skřítek vystoupil ze staré duté vrby a marně potlačoval úsměv. To byl pro hastrmánka ten správný dopal! Už to v něm začínalo supět jak pára v kotli lokomotivy, ale dříve než on nevydržel své napětí skřítek. Vyprskl smíchy, začal se řehotat jak polechtaná kobyla. Hastrmánek dal ruce zlostně v bok, ale skřítkův smích nebral konce. Byl tak neuvěřitelně nakažlivý, že se hastrmánek zanedlouho přidal. Dlouhý srdečný smích vzal vodnickému všechen vztek – dosmáli se, objali na uvítanou a usedli na břeh. Zelený fráček nelenil, skřítkovi vyklopil celé své včerejší dobrodružství a nádavkem i to, že táta vodník v mariáši zprvu prohrával i kalhoty, ale pak si vsadil na svou prvou chycenou dušičku, starého skoupého mlynáře Váchala, každého hastrmana nejcennější poklad, oko v hlavě, a všichni tři se rozešli ve smíru. Skřítek zas na oplátku vyložil, že měli na dole zával a že jejich štajger tam zostal, tož to nebylo jináče, než aby ho vykopali. Lopota za ušima umouněná, ale štajgera vysekali – toť se ví, museli to hned zapít, až do bílého rána – a to jsou ty dva dny.

Neváhali a začali se radit, jak tu tajemnou osůbku polapit a potrestat za to, že si vůbec dovolila z hastrmánka utahovat. Skřítek se znova schoval do vykotlané vrby a hastrmánek hup na vrbičku. Už nepískal, rovnou zkusil svoje „Skřítku!“, zlehýnka, piánko, aby se pulci v kalužích na cestě k rybníku zas nesnažili zarýt do hlíny. A znova, znova.

„Skřítku!“, opakoval asi už pošesté.

„Vodnickej!“, ozvalo se zleva z rákosí. Byl to ten včerejší pisklavý dívčí hlásek.

Hastrmánek neváhal. Seskočil na břeh a rázným krokem k rákosí. Za záda se mu přikradl skřítek.

„Bráško,“ šeptal skřítek, „nelekej se, to jsem já, skřítek, jen se neotáčej a nemeškej, však my toho drzouna chytnem, ani nemrkne!“ Už byli u rákosí.

„Skřítku, vylez!“, zavelel hastrmánek do rákosí.

„Vždyť ho máš za sebou, slepá nejsem“, ozvalo se z rákosí.

„Tak tohle nám nevyšlo, bráško…“, zaklel skřítek, vycházeje ze zákrytu vedle vodníčka.

„Vylez!!“, houkli hrozivě hastrmánek a skřítek společně.

„Já se vás nebojím!“, jízlivě děl hlásek.

Ale došlo k něčemu, co ani jeden z těchhle tří neočekával. Z hnízda v rákosí se zvedly šedé šíje dospělých volavek a bez váhání zacvakaly zobáky. Skřítek a hastrmánek se na sebe s klidem podívali, stáli totiž na břehu.

„Tak polez ven, dušičko!…“, nastražil medově hastrmánek.

Co jí zbylo, co naplat. Táta volavák z rybníka pod strání byl znám svou nerudností v širokém okolí a tak se rákosím začal kdosi prodírat. Ke břehu začala voda šplouchat víc a víc, jak se blížila a bosýma nohama čvachtala vodu rybníka. Rákosí šustilo čím dál hlasitěji, až – utichlo. Tajemná dušička se zastavila přesně tak, aby ještě na ni nebylo ze břehu vidět. Pak rákosím pronikly sněhobílé ručičky, hbité dětské dlaně, které prudce rozhrnuly rákosí. Hastrmánek i skřítek měli ruce frajersky složeny na prsou, mírný záklon, káravý pohled v očích – ,No tak pojď, bylo vidět na jejich tvářích.

A malá víla z lužního lesa u vesnice opodál nejprve spiklenecky vykoukla ven, pohlédla vlevo, mrkla vpravo, pak změřila dvojici stojící na břehu – rákosí pustila zpět a s přehrávanou grácií staré anglické dámy vyrazila vstříc těm dvěma a všemu, co na ní mohli mít uchystáno. Šla pomalu, líně, předstírala, že hastrmánka se skřítkem přehlíží, až k nim došla –

„Óoo!…“, zdařile předvedla úlek upouštějíc na zem svůj kapesníček z ranních mlh, zároveň o krok ustupujíc. Skřítek stál v pozoru, chladný jak skála ve štole, ani nepředstíral nezájem. Když ale zbystřil, že se hastrmánek chce pro kapesníček ohnout, pomalu se k bráškovi přiblížil a uštědřil mu pěknou herdu do zad. Hastrmánek se zkusil ohnout podruhé, ale skřítek nelenil a vyplatil vodníčka i podruhé. Víle se cukaly koutky pusinky jako malované, ale přesto se nerozesmála. Hastrmánek ukročil, aby skřítek naň již nedosáhl, sehnul se pro kapesníček a s lehkým nachovým nádechem ve své zelené vodnické tváři jej víle podal. Skřítek zavrčel mezi zuby, ale neřekl nic. Tušil, že se schyluje k nejhoršímu. Víla s úsměvem kapesníček přijala a zdvořile hastrmánkovi poděkovala lehkou úklonou hlavy a úsměvem. Ve skřítkovi se počala vařit krev. Ačkoli nepadlo ani slovo, dobře cítil, že vzduch mezi vílou a vodnickým synkem nebezpečně zhoustl a skoro začal i jiskřit. Nedal ve tváři nic znát, ani o píď neustoupil, jen začal lehce podupávat okovanou špičkou své boty. Nezměnilo to nic, ani jednoho to nevytrhlo z jejich zalíbení, ba právě naopak – víla s hastrmánkem se začali k sobě zvolna přibližovat. Páté kolo u vozu bylo užitečnější než skřítek v téhle chvíli na tomto místě. Vařilo v něm víc, rytmus botou přitvrdil. V podupávání bylo snad kouzlo, neboť víla a hastrmánek se blížili sobě rychleji a rychleji. Rozezlený skřítek otočil hlavu, když před ním oba mladí skončili sobě v náručí. Skřítek začal chladnout, pomalu dodupával, ale ještě si přesto odplivl a zmizel.

A tak šla léta. Naši dva zamilovaní, víla a hastrmánek, se od té chvíle bez skřítka na stejném místě scházeli, tak dlouho, až vyrostli a pantáta vodník dal svolení ke svatbě. Na svatbu sezvali širokou vodnickou obec, bylo jich víc než šupin má kapr, ani na skřítka nezapomněli. Večer po slávě se všichni tři, víla, hastrmánek a skřítek, sešli na hrázi rybníka a chvíli společně sledovali úplněk. Pak vzal skřítek na břehu placáček a mrštil jím, jak vodnická pověra praví, po hladině pro štěstí novomanželům. Na hladině kamínek vyskákal šest žabek –

„Inu, to bude velká rodina…“, pobaveně utrousil skřítek; nu což, zasmáli se všichni. Pak skřítek zpoza ucha vytáhl sirku, škrtl jí  o podrážku své boty a zapálil si svůj kahan.

„Tož žehnej Vám, já jdu do hajan,“ rozloučil se a zamířil ke stráni nad rybníkem. Sezdaní se za ním chvíli dívali, než zmizel ve tmě, pak se vzali za ruce a šli poděkovat a poklonit se staré vrbě, která mi tohle všechno za jednu noc pod hvězdami povyprávěla – jak jsem koupil, tak prodávám, jen se jí jdi zeptat, ty, kdo mi nevěříš…

                                                                                                                         I.Š., srpen 2003