Spolu se vznášíme v nádherných výšinách,

i samotná jsi vichrem nad planetou,

divokým pralesem, kde orchideje kvetou…

…o to mám z tebe děsivější strach

z civění u okna do prázdné ulice,

čekat, kdy uslyším klapat tvé střevíce,

jestli to opile loudavé klepání

předběhne ráno, den či jenom svítání...

…z trýznivých návratů

odněkud, od někoho,

ty když se utrhneš,

jako bych nebyl mnoho,

ba téměř naopak nebývám skoro nic,

cokoliv, kdokoliv drží tě vždycky víc,

mívá-li po ruce láhev a volnou sklenku

tam někde daleko ode mě, kdesi venku,

jak snadno na naše rozlety zapomínáš...

…co naplat, že se pak moc provinile díváš,

při příštím večírku ti zase vlaje kštice...

…a mě zas zůstane čumění do ulice,

samota s otázkou, jestli se vůbec vrátíš

taková jako dřív.

Dech k létání mi krátíš,

kuráž i odvahu se s tebou odpoutat,

zvysoka bojím se přichází tvrdší pád,

raději snad plácat se

o kousek doleji,

než život u okna

na druhé koleji.