Báseň roztančená v pavučinách
poztrácených slov brodí se podzimním listím
roztříštěných zrcadel žluté krve
ve stínu básníka z uvadlých růží.
Podzim přichází po špičkách
v barvách co ztratí se jak svíčka
jen knot zůstane zabalen
do vosku poezie
a báseň se opíjí poslední slunečnicí.

Tepny podzimu se chtějí mazlit s chodidly
a křídla soch žízní po modři
studánek ukrytých v truhlách
kde se život žije od smrti k narození
a meče se mění v taktovky
prahnoucí po akordu těla.

Slova vyplavená na písčinu rána
zachumlány do prvních paprsků
postačí jen víčky smeknout
a rozčechrané varhánky pírek
uhlazují nedorzrálost hroznů
na stopkách zakázaných písmen.