Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 11.11.
Martin
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Příběhy Jakuba Hřebena
Autor: helusha (Občasný) - publikováno 30.9.2003 (11:47:38)

 

  Pršelo už několik dní.Mlha v ulicích vábila přicházející podzim. Okna v domech spala. Jen z jednoho vycházela nepatrná záře, která se odrážela od mokrého parapetu. V pokoji bylo šero. Na stole zaplněném novinami matně svítila lampa. Otevřenými dveřmi z kuchyně sem lehounce vanula vůně špatně dovřeného plynu a směsice cigaretového kouře s pachem spáleného papíru.

  Kuchyň s rohovou lavicí a kulatým stolkem, na kterém stál opuštěný kameninový popelník a vydával kouřové signály, se halila celá do tmy. Vedle ledničky, pod kalendářem hub, byly o zeď opřené dvě nohy. Jakub stál na hlavě, opřený o lokty. Lehce oddechoval. Najednou se prudce shrbil a postavil na zem. Otevřel okno. Bylo už pozdě, ale nějak tajně doufal, že možná půjde zrovna po ulici a zrovna kolem jeho domu. Zastaví se, sklopí deštník a podívá se nahoru. Jenže ulice byla prázdná. Jedinou společnost mu dělaly kapky pleskající za jeho zátylek.

  Zavřel okno a zahrnul závěs. Sedl si na gauč. Televize mu ozařovala obličej modrobílou tváří a on, jaksi v tu chvíli mrtvolně bílý, tupě pozoroval její mihotání.  V té změti honiček, přestřelek, erotiky a napětí rychle usnul. Jaký sen se mu přesně zdál, asi nikdo nezjistí. Probudil se patrně nějakým úlekem. Dech, který slyšel v kuchyni, stál už za ním. Právě otevřené oči upřel na závěs za psacím stolem. Popadl nůžky a siluetu postavy, kterou tam tušil probodl silnou ranou. Bezmyšlenkovitě se vší silou opíral do velikých kancelářských nůžek a cítil, jak se tělo pod jeho ranami skácelo na zem. Odhrnul závěs. Ležela tam s bílou nehybností krejčovská figurína z tvrzeného polystyrenu. Torzo bez hlavy, s dřevěnou tyčí tam, kde by se dal tušit rozkrok. Odhrnul si upocené vlasy z čela a vzpomněl si na Marii. Nechala ji u něho. Snad ji tu jen zapomněla nebo snad mu ji nechala na památku, snad místo sebe jen tak stojící přiblble za závěsem z těžkého a hutně zaprášeného umělého sametu.

 

  Stále ještě se počasí neumoudřilo a posílalo na zem déšť. Inverze způsobila, že kouř z komínů ve starých čtvrtích slézal ze střech na zem a způsoboval dýchací potíže věčně nastuzeným dětem a starším lidem. Těm někde mezi kladl na duši, společně s počasím, šedomodrý závoj smutku.

 Jakub šel po mokrých dlažebních kostkách, schoulený v nepromokavém plášti. Měl namířeno do kavárny Efes, kde se měl setkat s Janou. Potkal se s ní před několika dny v čekárně u zubaře. Měl problémy s paradentózou. A nejen s ní. Měl především problémy s ženami. Poté co se rozešel s Marií, se potácel v podivném vakuu. Opustila ho náhle. Jednoho dne se jednoduše vrátil do bytu a všechny její „krámy“ jak s nadhledem, ale shovívavě mluvíval o jejich věčně roztahaných hadříkách, látkách, chuchvalcích nití, nebezpečně nastražených špendlících a jehlách, byly pryč. Na stole v kuchyni, zatížený popelníkem, ležel spěšně načmáraný vzkaz: Nemá to už cenu, odstěhovala jsem se k Lubošovi. Promiň. M

  Samozřejmě, že se jí okamžitě pokoušel volat, ale sluchátko vzal vždy pravděpodobně ten Luboš, o kterém psala v dopise. Znal ho z  hospody, jako vždy upraveného, ale mírně perverzního člověka, zřejmě poničeného profesionální deformací ze zaměstnání. Jakmile se opil, vyprávěl celé hospodě o svých pacientkách, byl Mariiným gynekologem. Takové posezení v hospodě se v jeho přítomnosti proměňovalo v exkurzi do pohlavních orgánů prodavaček z masny, učitelky Málkové, paní Eliášové, manželky starosty a spousty dalších, které ani neznal a po těchto vyprávěních, snad radši ani nechtěl znát.

  Krátce na to se seznámil s Alenou. Byla hubená, s krátkými, mírně vlnitými vlasy v barvě mosazi. Byla pravým opakem Marie, černovlasé temperamentní baculky. Alena se nikdy, na rozdíl od Marie, nelíčila. Také na ní nebylo patrné, že by se zajímala o módu. Chodila v čistých, ale poněkud sešlých a usedlých šatech. Což Jakubovi vyhovovalo, protože mu v žádných směrech nepřipomínala Marii. Pozval ji tenkrát na večeři. Měli sraz v restauraci. Když tam dorazil, četla si zrovna nějaký časopis a dost rychle, vylekaně ho odložila, když Jakuba spatřila vcházet. Dala si rizoto a čaj.

  Za pár dní ji pozval k sobě. Měl ten den narozeniny. Velice tiše a nenápadně vkročila do obývacího pokoje. Ač si byl vědom toho, že se vlastně znají jen velice krátce, těšil se na nějaký příjemný dárek. O to víc v něj zadoufal, když viděl, že nic nenese.

„Proč tady máš tohle?“ Ukázala na růženec omotaný kolem lampičky na stole.

„To je památka po babičce. Já na tyhle věci nevěřím. Vlastně tak nějak vůbec už ničemu nevěřím.“

Neodpověděla a posadila se do křesla. Ač měl Jakub doma jako redaktor místních novin spíše nepořádek, noviny, časopisy, knihy a výstřižky se válely po celém bytě bez jakéhokoli uspořádání, Alena se udivila, jak má Jakub doma naklizeno. Seděla celý večer nesmírně tiše, s šálkem kávy na klíně a pomalu usrkávala. Přisedl si k ní na gauč. Odtáhla se a položila hrníček na stolek.

„Ne to ne, Jakube. Zatím prosím ne.“ Zašeptala. „Radši už půjdu.“

Stejně tak tiše jak přišla, tak tiše a klidně i odešla.

  Byl to zvláštní večer a zrovna o narozeninách. Jakub stál na hlavě v kuchyni. Trochu zklamaně a trochu s napětím. Přišlo mu, jakoby Alena skrývala nějaké tajemství. Stál s nohama opřenýma o zeď a upřeně pozoroval podlahu.

  Za pár dní na to, potkal Alenu na ulici. Viděl ji už z dálky jak stojí na dlouhé pěší zóně. Poznal ji bezpečně, i když byla otočena zády. Stála nehybně, jakoby něco svírala ve svých jemných, bílých rukou. Lidé, kteří ji míjeli, odmítavě klopili zrak.

„Aleno!“ Zavolal Jakub a mával. „Na kohopak tu čekáš?“

 

 Jak teď kráčel, schoulený v kabátě, uvědomil si, že se s ní vlastně tehdy setkal zrovna tu, před kavárnou Efes. Rozhlédl se, jestli tu ona, nebo někdo jí podobný nestojí. Ne. Bylo příliš ošklivo. Cítil na sobě nepříjemnou chladnou mokrost. Jako tenkrát, když tvrdila, že neteče teplá voda a snadno ho pokřtila v lavóru se studenou vodou, aniž by tušil, co to mělo všechno znamenat. Chtěl zatáhnout závěs, ale na okně chyběly i záclony. Když se konečně prohrabal rozházenými věcmi, smekl se.

„Sakra! Jaúúú!“ Ulevil si.

„Jakube, neklej tolik! Copak se stalo?“ Volala na něho Alena z vedlejší místnosti, kde se pokoušela vařit čaj.

„Nic, nic! To bude…dobrý.“ Jak se začal zvedat ze země, šmátral kolem, po čem se vlastně sklouzl. Nahmatal kus novin, časopis.

„No, to je teda dobrý.“ Povzdechl si sám pro sebe. Vstal. V ruce držel nástrahu z podlahy. Z podlahy, která nebyla už dlouho mytá.

„Nezlob se, Aleno, ale já už musím jít.“

„To je škoda. Chtěla jsem ti něco ukázat.“ Netvářila se zrovna smutně, nešťastně, ani se ho nepokoušela nijak zvlášť zadržet. Proto neváhal a zabouchl za sebou dveře. Tmavá chodba starého činžáku odrážela jeho kroky, jak pospíchal ven na ulici. Zastavil se přede dveřmi. Z kapsy vytáhl štůsek malých časopisů, po kterých se před chvílí smekl. Došel pod lampu, aby si byl opravdu jistý: Probuďte se! A listoval v dalším Strážní věž.

  Ten večer nabyl dojmu, že ženy ho na různé věci, většinou záležitosti poněkud závažnější, upozorňují prostřednictvím vzkazů, lístků, nápisů a časopisů.

 

 Když teď přicházel houstnoucím podzimem ke kavárně Efes, napadlo ho, řeč začne nějakým tématem, týkajícím se transfuze krve nebo předmanželského sexu. Prosklenou výlohou pozoroval stolky uvnitř. U stěny obkládané dřevěnými lištami seděla osamocená žena, která vypadala, jakoby někoho vyhlížela. Vypadala mnohem přitažlivěji, než tehdy v čekárně. Vešel dovnitř. Ovanul ho teplý, mírně vydýchaný vzduch, protkaný vůní kávy, cigaret a laciných parfémů. Rozhlédl se.  Ta osamělá žena zachytila jeho pohled a usmála se. Zamířil k ní.

„Dobrý den, Jano.“ Sundával si zmoklý kabát a věšel ho na věšák za sebou.

„Snad ahoj, ne, Jakube. Víš, nepotrpím si na tyhle věci.“ Vydechla několik těchto slov i s kouřem. „Jen vlastně nevím, jak se jmenuješ celým jménem? Já jsem Ottová. Divný méno, no ale dá se, ne?“

„Já se menuju Hřeben. Jakub Hřeben, taky blbý.“

„Ale vůbec! Náhodou dost dobrý méno!“

„Jo, takový směšný…spíš. A co vůbec piješ?“

„Burbon.“ Vyhrkla zbrkle a znatelně hrubším hlasem, než očekával. Objednal tedy dva. Jak tak rozmlouvali nad jmény, přišlo Jakubovi zvláštní, že ho tahle žena tak vábí, přitahuje něčím, co u jiné dosud nepoznal. Zaráželo ho o jakých nesmyslných věcech se s ní baví a vůbec mu to nepřijde pokleslé. Sám sebe považoval za intelektuála, člověka s rozhledem, chtěl se bavit o umění, politice a zatím tu žvaní o spodní prádle o jménech o tom co rád jí a ještě ke všemu s ženou, která vypadá na první pohled velice lacině. S ženou, která se nechová tak, jak by na první schůzce čekal. Úplně otevřená a schopná bez jakéhokoli studu probrat vše, nač by si jen vzpomněl. Připadal si, jako když chodí s Martinem po práci na pivo. Připadal si jinak, než na schůzce s ženou. Byl šťastný, snad konečně potkal někoho, s kým si bude rozumět. Pozoroval její rty, jak natahovala z cigarety. Prsty, jak se se smilností vzdalovaly, hluboký výstřih, který jen letmo ukrýval její poprsí a nebezpečně se vzdouval. Cítil, jak se ho pod stolem dotýká kolenem. Měla hluboký hlas a ještě hlubší pohled. Vypil toho hodně, nemohl se jí nabažit. Na první pohled ho odpuzovala a na druhou stranu ho vzrušovala. Rozhodl se.

„Nešla by si ke mně domů?“

„Dnes?“

„Dnes, teď, bydlím tady kousek.“ Věděl jak odpoví. Už jak se na něho podívala. Vstal a šel zaplatit. Pomohl jí do světle růžové bundy. Využil její bezmocnosti, když ji neměla ještě zcela na sobě a políbil ji na krk. Zasmála se.

  Vlezlo, jaké svíralo celé město ani jeden z nich nevnímal. Strašně ji chtěl. Spěchali. Kaluže se rozstřikovaly a dělaly obtisky na jeho kalhotách. Cupitala vedle něho. Zdálo se mu, že má poměrně velké nohy, ač se mačkala v lodičkách. Nervózně odemykal dveře.

„Páni, máš to tady útulný!“ Rozvalila se na gauč. Sedl si k ní. Objala ho silnýma rukama a přitiskla si jeho tvář na prsa. Nejraděj by ji celou spolknul. Když ji svlékal halenku, všil si jaká má ramena. Roztrhla mu košili. Zasmál se. Cítil se chlípně. Cítil se naprosto šťastný. Opilý. Smála se svým podmanivým hlubokým hlasem. Zavírala oči když ji líbal na ňadra, břicho a roztouženými prsty se snažil rozepnout její dlouhou sukni na knoflíky. Těšil se, že brzy ucítí tu sladce vlhkou vůni, kterou voněly všechny ženy, které kdy miloval.

  Najednou ucítil pod rukama zvláštní pocit. Jakoby se pod knoflíky na sukni cosi snažilo vstát. Zarazil se.  Ne. To rozhodně nebylo to co čekal. Místo hebkého voňavého klína, který si představoval, nalezl silonky a pod nimi v modrých kalhotkách tvrdý a zduřelý hrbol. Vstal.

 „Co to…co to je?! Proboha! Ty, ty…jéžišikryste!“ Mnul si hlavu dlaněmi. „Tos mi to nemohla, teda nemoh, nebojá nevim vlastně, říct?!“

„Promiň.“ Usmála se Jana. „Eště to není koplet hotový, no. Tak jo, hele, menuju se Jan Otto. Honza, no. Ale uznej, že se ti to se mnou líbilo?“

 

  Tu noc, když „to Otto“ jak to Jakub sám pro sebe nazval, odešlo, neusnul. Chtělo se mu chvílemi propadat v beznadějný pláč a současně v hysterický smích. Nemohl se ani postavit v kuchyni na hlavu. Zůstal jen ležet na zemi a sledoval strop. Vzpomněl si, jak se chtěl pro jistotu neutrálního vyznání rozhovořit o transfuzi. Měl raději vyrukovat s nějakým jiným trans. Možná, by pak mohl i spát. Poslední půlrok byl opravdu tragický. Všichni v práci, v rodině, přátelé a známí mu neustále předhazovali, že nemohou pochopit, že Jakub, „takovej hezkej chlap“ nemá žádnou ženskou. Po šoku s Ottou měl na chvíli pokoj od svého libida. Občas stál v kuchyni na hlavě. Přemýšlel o všem možném. Kouřil a pak otevíral okno, aby vyvětral a aby se podíval, jestli někde nejde po ulici ta, na kterou čeká. Představoval si ji různě.



Poznámky k tomuto příspěvku
Pierre Bosquet (Občasný) - 1.10.2003 > ja jdu jen vyhovet svy neodbytny touze vyjadrit se u prispevku, ktery zustal nepoznamenan fundovanymi poznamkami zdejsich ctenaru a pisalku :-)...precet jsem si tvy dilko vcera v buse...napad neni zrovna originalni, tady jsem cet neco podobnyho nejmin 3x...navic zpracovani taky lehce kulha...napr. obraty jako: "Právě otevřené oči upřel na závěs za psacím stolem."; "Kaluže se rozstřikovaly a dělaly obtisky na jeho kalhotách."; "Prsty, jak se se smilností vzdalovaly..."...jsou takovy lehce neobratny...a smilne se vzdalujici prsty? nejak nevim, co si mam pod tim predstavit :-)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter