|
|
|
I Bůh se sekne Autor: Black (Občasný) - publikováno 21.11.2000 (22:46:18), v časopise 22.11.2000
|
| |
Jsme v nebi. O tom, zda je to pravda, můžeme polemizovat. Je mnoho názorů na to, jak to tam vypadá.
Mrtvé dušičky si žijí dál poklidným životem. Některé v nebi, jiné v jakémsi pekle. Hlídají je andělé. Nade vším rozhoduje Bůh. Kdo je to vlastně Bůh? Byl to také člověk. Zemřel mezi prvními a rozhodl se, že vytvoří život po životě. A tak budoval a budoval až vytvořil podobný svět, v jakém žijeme my. Je tam ale jeden rozdíl. Neexistuje nenávist a smrt. Je to ráj. Ale občas se i ten nejtrpělivější dušička rozzlobí. A to se jednoho krásného dne stalo.
Všichni byli spokojení, když jeden z vrchních andělů se rozhodl, že si chce také jen tak být šťastným, hrát karty s přáteli, povídat si o Zemi, dívat se dolů,…
„Promiň vznešený,“řekl Bohu, „už mě přestalo bavit pořád vážit lidské osudy a rozhodovat, zda poputuje do nebe či do pekla. Chci mít chvíli volno a užít si. Jako všichni ostatní. Je tu přece tolik duší. Za chvíli tu bude k prasknutí.“
„Anděle, ty asi nechápeš tvoje poslání.“
„Ne, to teda asi nechápu.“
„Ty máš v rukou velice těžký úkol a ty se ho chceš zprostit? Je pravdou, že jsi omezován. A duše ubudou. Nevíš jedno zásadní tajemství tohohle světa. Toto je ráj, každý si zde najde, co nenašel na Zemi. Jsou ale tací, kteří měli rádi vše na Zemi. Je jich mnoho, ale ještě na to nepřišli. Já vím moc dobře, kteří to jsou. Minimálně polovina odejde do konce roku 3 000. Stanou se z nich znovu malá mimina a celý svůj život budou moci prožít znovu.“
„Nechápu, jak to souvisí se mnou.“
„Pro každého je zde práce. Jen ji někdo nevnímá. Třeba ta malá holčička u houpačky. Všechny dětské dušičky tady zná. Všechny. Musí se o ně starat. A dělá to ráda. Nebo ten stařičký pán na lavičce u nevyšší lípy. Má na starosti pořádek. Možná sis nevšiml, že se nikde nikdo nehádá. On všechny usmíří. A ty máš rozhodovat o tom, kdo přijde tady a kdo se bude smažit v ďábelském kotli. Jestli se chceš tohoto úkolu vzdát, dobrá. Ale tvůj osud bude zpečetěn.“
„Cože? Co to znamená?“ zeptal se ustrašeně anděl.
„Bojíš se? Jen se boj! Právě jsi dokázal, že nejsi hoden pobytu tady. Umíš se starat jen a jen o sebe. Už dlouho tě sleduji a tvá práce se mi nelíbí. Ihned odejdeš do černé chodby!“
„Do černé chodby? Ne, to prosím ne,“
Z černé chodby se nikdo nikdy nevrátil. Dveře zmizí a duše se tam potloukají od zdi ke zdi až dojdou šílenství. Pak zmizí v černé díře a rozplynou se v dým – zemská mlha.
„Ano. Svolávám na pomoc všechny síly vesmíru, otevřete černou chodbu.“ Po těchto slovech byla všude tma. Nemluvňata začala plakat. Anděl se ani nehnul.
„Černá chodbo, vezmi tohoto anděla do své náruče. Zde už nemá co dělat.“ Z chodby se vynořily černé ruce a chňapaly po andělovi. Anděl pochopil, že je konec. Klekl si a prosil:„Prosím, Bože, odpusť mi. Cítím se vinen a vím, že mě už nic nespasí.“ Vstala šel dobrovolně k rukám. Vtáhly ho dovnitř. Chodba zmizela.
„A nyní musíme zvolit nového anděla,“ povzdychl si Bůh.
Ze záznamů zjistil, že anděl toho měl opravdu moc na práci. Uvědomil si to však pozdě. Cítil se provinile. Ale čas nejde vzít zpět.
„Od této chvíle bude mít každý jeden den službu tady, u vchodu.“
U vchodu už byla fronta. Přibývali noví a noví a on z hrůzou zjistil, že už se nevejdou na vítací obláček a padají rovnou do pekla. Když viděl tu hrůzu v jejich očích, když slyšel jejich srdceryvný křik, nemohl už udělat nic.
A tak Bůh nezahubil jen anděla, ale i stovky, ba ne tisíce nevinných duší. Až jednou stanete u vchodu, bude vás čekat jedna duše a jeden utrápený Bůh. Ani Bůh není bezchybný a všemohoucí a má srdce .
|
|
|