Byla jsem lípou

těch včel v letních ránech

bezbranné hlásky bzučely

a korunou zelenou

padaly k zemi

šupinky mé kůže

sluncem spálené.

Byla jsem lípou.

Byla jsem stromem

který mluví zpěvně

ve svém stínu jsem hýčkala

toho, kdo poušť už přešel

když noc byla obzvlášť

temná, přála jsem si

chránit muže. Ale

když byla nouze

skrývala jsem jehně

dítě, vlka. Byla jsem

spravedlivým

stromem.

Byla jsem noc

zakryla jsem přítulně

ta jehňata, vlky

ale hlavně s láskou

těla mužská

všechny větve lípy

se mírně chvěly.

Byla jsem hříšná

svatě krásná noc.

Byla jsem žena

z lípy tesařem vytesaná.

Oblý dřevěný bok

dlouhé nohy, křehká prsa

do hladka mužskou dlaní

ohlazená, suků zbavená.

Byla jsem tesařova

dřevěná panna.

Byla jsem šperkovnicí

svého zlatnického pána.

Jak do výkladu

si mou šíji, mé uši

mé ruce přizdoboval.

Až pod tou tíhou

jsem se skláněla.

Byla jsem šperkovnicí.

Byla jsem figurína

v krejčovské dílně.

Byla jsem modelka.

Na dlouhých molech

jsem klopýtala, některá

ta róba byla přetěžká.

Byla jsem figurínou

krejčovského mistra.

Byla jsem modlitba

poustevníka. To on

modlil se, omytý

podle svého ritu: Bože dej

té ženě ze dřeva vytesané

dej tomu stromu, té lípě

život.  Byla jsem modlitba.

A tak se dotýkám dřeva

když bojím se, že nevím

čím byla jsem, čím budu

zase příště. Až zase přijde

noc s šuměním lípy

až přejdu poušť

s ovcí a vlkem - pak

najdu tu lípu. A když

v ní budou vrátka

vejdu bez váhání

do stromu rozsudčího.

Protože, každá bytost

vrátí se

ke své

prahmotě

ze které vzešla.

Byla jsem lípou.