|
Schovávám se pod stromy.
Prší .... oblečená jen svou kůží
chci cítit velké kapky padající z listů.
Štiplavé muňky dnes nevytáhnou paty,
tak proč bych nedala prostor svému "kdyby".
Vždyť prší!
Téměř dokonale
ustrnu na lesní cestě.
Mezi prsty píchá mě jehličí
při pohledu na dřevo
sestavené v chalupu.
Přestává pršet. Beru za kliku.
Napjatá jako břečťan
dosahující vrcholu
přestávám se ovládat a chci
cítit i sebemenší pohyb
člověka, kterého znám jen chvíli.
Odchází po pár dotecích.
Nechci být v domě.
Ulehám na studenou trávu
a najednou nevidím své ruce ani nohy.
Na nose mě škrábou kořínky plevele.
| 
