ŽENA Z HLÍNY

 

Vykresli obrysy mé

jemnými tahy štětce,

to smíš;

 

jen nezlom si hlas,

až k tobě promluví

poprvé duše má –

 

vytepej mi tvář

slunečním v mědi paprskem,

to smíš;

 

jen nezaryj nehet,

až svou krev mi dáš,

do srdce v tepu –

 

nastiň mi sen,

života barvami svého,

to smíš;

 

pak už jen zavři oči

a mého dočkej

„ANO“ či „NE“.