|
|
|
Od vody Autor: Black (Občasný) - publikováno 29.11.2000 (20:17:05), v časopise 30.11.2000
|
| |
Venku se rozpršelo. Prší víc a víc. Všichni se schovávají pod deštníky, do obchodů, pod přístřešky. Každý si přeje být doma. Až na ni. Prochází se. Bez deštníku. Přišla na osamocené místo u řeky. Dívala se, jak hladina stoupá. Sedla si na mokrý kámen. Už nic necítila.
Zaklonila hlavu a nechala drobné křišťálové perličky stékat po tváři. Když je okusila, zjistila, že mají velice zvláštní chuť. Smíchala kapky deště se slzou. Vytvořila si svůj vlastní koktejl.
Voda se začala utišovat, ale nepřestávalo pršet. Ona pocítila, jak se jí ulevuje, když pláče. Nikdo ani nepozná, že si míchá svůj koktejl. Vždyť jak taky jde rozpoznat slzičky od kapek?
„Proč pláčeš?“
„Nevím. Prší a já musím plakat.“
Opravdu se musí krásně plakat v dešti. Nevíte, jaké kapky vám stékají po obličeji.
„Neplakej…“
„Víš, vždycky jsem říkala, že naděje nikdy neumře. Že existuje všude. A každý mi to věřil. Poznala jsem, že beznaděj opravdu je. Ale proč?“
„Hodně lidí se ptá proč. Ale proč se ptát? Vždyť život je dlouhý. Naděje se neztratila, jen jsi v ni přestala věřit.“
„Ale ona opravdu není!“ Chtěla se znovu rozplakat. Někdo ji uchopil za ramena.
„Proč si myslíš, že naděje není? Já taky věřím v něco neskutečného a když už si myslím, že je to nemožné, ptám se sám sebe, co možné je.“
„A co je možné?“
„Málo věcí. Třeba lidé válčí několik tisíc let. Ví, že to stojí příliš mnoho nevinných životů. Ví, že tím jenom ničí. Přesto války jsou. A asi pořád budou. Ale někde jinde a někdy jindy nemusí války být. Věříš v dobro…“
Dívala se do země. Styděla se za to, že ta její naděje byla tak, tak sobecká. On myslel na všechny lidi a ona? Jen na sebe.
Vzal její hlavu do dlaní. „V co jsi přestala věřit?“
Zdvihla k němu oči. Bála se to říct. „Já? No,…, v to, že mě můžeš mít rád.“ Vytrhla se mu a sedla si zpátky na kámen.
„Nastydneš. Nikdy jsem ti to nechtěl říct, ale já tě mám rád.“
„Ne, jen chceš, abych věřila.“
„Ale no tak, copak jsem někdy lhal?“
Ne. On nezná lež. Podívala se na něj svýma ještě uplakanýma očima. Stále pršelo. Vzpomněla si na svůj koktejl.
„Kdo to se mnou mluvil, než jsi přišel?“
„Já. Pozoroval jsem tě, ale tys mě asi neviděla.“
Vzal její ruku do své. „Jsi celá zmrzlá.“ Začal jí zahřívat ruce. Podívala se mu do očí. Nic neříkali. Jen kapky deště jim stékali po tvářích.
Našla svou naději … a svůj koktejl.
|
|
|