Slon pro štěstí
Venku byla mlha. Cítila jsem ji, i když jsem měla zavřená všechna okna a nemohla jsem ji vidět. Najednou jako by byla všude kolem, připadalo mi, že mě chce pohltit do své slizké, mokré náruče. Pomalu jsem procházela tmavým bytem. Připadala jsem si čím dál víc jako polapená zvěř, zalykala jsem se tísní, nevydržela jsem ani chvilku na místě. Přecházela jsem z místnosti do místnosti a dotýkala jsem se známých věcí. Jen tady jsem se mohla pohybovat s jistotou, ke které jsem se probojovala řadou dlouhých měsíců.
Bylo už hodně po půlnoci a mě zmáhala únava. Poslouchala jsem ticho občas přerušené zvuky, které vydávala noční ulice. Když jsem konečně k ránu usnula, zdál se mi sen. Viděla jsem naprosto zřetelně každičký detail, přenádherné barvy, vznešené tvary. Překvapeně jsem si vše prohlížela, neměla jsem ani ponětí, že se mi ještě může zjevit tolik krásy v jediném, prchavém okamžiku.
Ráno jsem se probudila a věděla jsem, že mě čeká hodně práce. Začala jsem systematicky prohledávat každý kus nábytku. Dlouho jsem studovala každou věc, fotky jsem pečlivě vytahovala z alb a trhala je na malinké kousíčky. Stejně dopadly všechny mé poznámky, deníky i dopisy, které jsem si léta schovávala do krabice od bot. Chtěla jsem, aby po mně nezbyla ani jediná vzpomínka, žádná věc, ke které jsem chovala nějaké city, tu nesměla zůstat. Dostala jsem se až ke sbírce slonů – měla jsem je ráda už od dětství. Některé z nich jsem dostala jako dárek z cest, nebo k narozeninám, spoustu jsem si jich koupila sama. Měli mi prý přinést štěstí… ale už je to dávno, co jsem přestala věřit na pověry. Prsty jsem klouzala po ebenovém dřevě, mramoru, po glazurované hlíně. Hladila jsem jejich choboty zdvižené vzhůru a se všemi jsem se rozloučila. Pak jsem došla pro skříňku s nářadím a vyndala jsem z ní kladivo.
Nemilosrdně jsem celé své mírumilovné stádo začala rozbíjet na padrť. Zabralo mi to další hodinu, ale věděla jsem, že to byla jen jedna z mnoha povinností, které jsem měla ještě před sebou. Došla jsem se do kuchyně napít. V ruce mě zastudila sklenice s vodou. Najednou jsem se komíhala ze strany na stranu, vzpomínky se ke mně plížily s neodbytností jedovatých hadů a já nevěděla, jak se proti nim chránit.
--
Vracela jsem se domů pozdě v noci. S partou přátel jsme zašli do jednoho malého klubu na koncert a přitom jsme probrali novinky uplynulého týdne. Skvěle jsem se bavila a bylo mi docela líto, že musím v půl dvanácté uhánět studenými ulicemi na nádraží. Další vlak ale jel až k ránu, a já potřebovala být na druhý den alespoň trochu ve formě, protože mě v práci čekala důležitá schůzka.
Už jsem byla skoro doma, ještě projdu parkem a za ním už mě čeká slastné teplo vlastní postele.
Dala jsem si do uší sluchátka walkmana a nasadila jsem ostré tempo. Najednou jsem měla nepříjemný pocit, že za mnou někdo jde, ale otočit už jsem se nestihla.
Chytil mě zezadu pod krkem a rychle se mnou hodil o protější strom. V batohu mi praskla láhev vína, kterou jsem si odpoledne koupila v supermarketu. Sklo prořízlo tenkou látku bundy a zabodlo se mi do zad. Hlavou mi prolétlo varování mého tehdejšího přítele – policisty. Tvrdíval, že kdyby mě chtěl někdo přepadnout nebo znásilnit, mám křičet místo o pomoc slovo hurá, prý to pomáhá. Ale já nekřičela nic. Všechno bylo jak ve zpomaleném filmu. Najednou jsem byla tak moc unavená, neměla už jsem sílu bránit se. Rány, kopance, facky… bolest jsem vnímala jakoby zdálky. V jednom rychlém, nehlídaném okamžiku jsem mu strhla masku z tváře. Dívali jsme se na sebe, já viděla jeho panický strach a on zas ten můj. Věděl, že bych ho jednou možná poznala a musel to vyřešit. Z roztrhaného batohu, odkud už si před tím vzal všechno, co mělo nějakou cenu, rychle vytáhl zelený střep z lahve. Než jsem stačila vůbec pochopit, co chce udělat, rozpřáhl se. A já byla tak bezmocná… křičela jsem, zmítala jsem se v agónii bolesti, ječela jsem a přitom jsem cítila, jak mi sklivec stéká po tvářích a vpíjí se do vlasů. Přes závoj bezvědomí jsem ještě musela na sobě snést ohavnou tíhu jeho těla a poslouchat jeho funění a nadávky. Znovu do mě začal kopat a já křičela. Křičela jsem a křičela…a mezi prsty mi najednou proklouzl celý život…
--
Sklenice mi vypadla z ruky a rozbila se. Svezla jsem se na zem a cítila jsem jak mám kalhoty nasáklé vlastní močí.
Zazvonil zvonek. Uslyšela jsem hlas paní Vránové, sousedky odnaproti, jak se přes dveře ptá, jestli je všechno v pořádku - prý mě slyšela křičet.
„Všechno v pořádku, nemějte o mě strach paní Vránová, jen jsem rozbila nějaké nádobí,“ zavolala jsem roztřeseným hlasem a v modlila jsem se, ať mě nechá na pokoji.
Dokončila jsem úklid. Odpoledne jsem vytáhla pytel s papíry na dvůr, vysypala jsem je do popelnice a zapálila. Čekala jsem hodně dlouho, dokud nezbyl jen popel.
Už jsem byla klidná. Mnohem klidnější než když jsem se musela roky zoufale potácet v psychiatrické léčebně. Po čase jsem vymyslela co udělám. Doktoři uznali můj stav jako uspokojivý a propustili mě, protože jsem se opravdu snažila. Musela jsem, když jsem chtěla uskutečnit svůj plán.
Teď jsem seděla za stolem u počítače a na klávesnici jsem dopsala poslední slova dopisu. Nechala jsem zapnutý monitor a pohodlně jsem se usadila v křesle. Můj přítel si nevšiml, že ode mě naposledy odešel bez své služební zbraně. A teď ji pevně a jistě svírala moje ruka. Můj plán vyšel beze zbytku. Odejdu, nezbude po mně nic a tak jsem si to přála.
Pomalu jsem přitiskla hlaveň ke spánku a stiskla jsem spoušť.
Nemohla jsem vidět, že metr od mého křesla leží na zemi slon. Byl celý bílý a chobot měl zatočený nahoru. Jeho povrch se ve světle zimních paprsků, které dopadaly do místnosti, matně zaleskl.
|