Vladimír si vzal ve škole týdenní dovolenou. Zdůvodnil to celkem snadno: zemřela mu přece v Ústí nad Labem matka. Jenže Vladimír svému řediteli lhal. Potřeboval týden volna, aby se na podivnou záležitost s neexistující dálnicí podíval důkladně.

Doktor Žďárek z Českého hydrometeorologického ústavu Komořany vyslechl Vladimíra velmi pozorně. Jeho otázka však byla z odborného hlediska poněkud naivní:

„Co s tím vším máme mít společného my ?“

„Máte přece skvělou meteorologickou stanici přímo v dané oblasti. Na vrcholku Milešovky.“ namítl Vladimír.

„Ukažte mi ty vaše časové údaje...  ne ! 22.října nám nic z Milešovky nehlásili.“ zavrtěl hlavou Žďárek.

„Nejspíš ani nemohli. Když nefungoval mobil mně, tak jim asi taky ne.“

„Pane Zámečník, na Milešovce mají už mnoho let dva drátové telefony, nebo jak se tomu říká nyní, pevné linky. Jsou vedené kabelem z vesnice Milešov, takže aspoň tam by se měli kdykoliv dovolat bez jakýchkoliv poruch. Kabelové vedení je proti atmosférickým poruchám mimořádně odolné, což jako fyzik jistě dobře víte. Jenže ani po pevných linkách nám z Milešovky v dané době ani později žádné hlášení o Eliášově ohni nepřišlo.“

„Jak je to ale možné ?“ zarazil ho Vladimír otázkou.

„Protože tam v té době všichni spali. Tohle, prosím, považujte za důvěrné sdělení. Vaše zpráva je první, která podivné chování odborníků detašovaných na Milešovce částečně potvrzuje.“ překvapivě kápl božskou Žďárek.

„Co si tedy o tom všem myslíte ?“ dotíral Vladimír.

„Kdyby na Milešovce neusnuli najednou čtyři zkušení meteorologové, řekl bych, že si vymýšlíte. Ta dálnice, po které jste údajně jel, ta samozřejmě neexistuje, ale něco podezřelého se v té oblasti 22.října určitě stalo. Dojděte si za doktorem Millerem na Štefánikovu hvězdárnu. Nikam netelefonujte, aby váš hovor neodposlechli kontráši. Oni mají trvale napíchnutého přímo Millera. Proto za ním raději rovnou jeďte.“ opět překvapil Vladimíra Žďárek.

„Kdo to vlastně je, ten doktor Miller ?“

„Považujeme ho za předního odborníka na paranormální jevy. Bohužel si totéž myslí i kontrarozvědka a tak před nimi naše "případy" tajíme. Pane Zámečník, ono těch podivných úkazů je mnohem víc, než se obecně soudí, ale tohle si také nechte pro sebe. Doktoru Millerovi se prokážete touto mojí vizitkou.“ řekl Žďárek a něco na ni ještě připsal rukou.

„Doktore, ještě než se rozloučíme...  já jsem promovaný fyzik, takže přece jen o meteorologii něco vím. Také o technice, kterou právě ve vašem oboru používáte - jak bych řekl - přímo tradičně. Ti chlapíci na Milešovce přece nesedí u svých přístrojů nepřetržitě ! Ani by to nemělo smysl - unavili by se. Určitě tam mají automatickou registraci, trvale zaznamenávající aspoň směr a sílu větru, vlhkost a tlak vzduchu, délku slunečního svitu a bůhví jaké další fyzikální veličiny. Registrační přístroje přece meteorologové používají aspoň 60 let - záleží jenom na použité technologii. Dnes to určitě nebudou mechanické přístroje s pisátky, ve kterých je nutné za každého počasí občas vyměnit inkoust a natáhnout péro hodinového strojku zvolna otáčejícího záznamovým bubnem, jako to musel dělat admirál Byrd při svém slavném sólovém přezimování ve vnitrozemí Antarktidy v roce 1934...  ale ať už ty chlapíky na Milešovce uspal kdokoliv, jejich registrační přístroje zaručeně "uspat" nemohl.“ přesvědčivě konstatoval Vladimír.

„To je sice pravda, pane Zámečník, ale intenzitu elektrického pole v atmosféře na Milešovce registračními přístroji neměříme. Jsou velmi drahé, složité a choulostivé. Navíc je nelze na vrchol téhle zpropadené hory nijak snadno dopravit. Pokusím se však získat údaje ostatních registračních přístrojů z Milešovky, jenže to znamená na tu zatracenou horu vyšplhat. Na podzim a v zimě to nebývá příjemná procházka - Milešovka je přece známá jako největrnější místo v republice.“

„Musíte tam vyšplhat vy osobně ?“ podivil se Vladimír.

„Vzhledem k podezření na paranormální jevy skutečně musím. Jinak bych se samozřejmě spokojil s telefonickou zprávou, ale u nás platí jedna zásada, kterou si laskavě uvědomte i vy: o paranormálních jevech se do telefonu zásadně nemluví. Ani prostřednictvím mobilů ne. Kontrarozvědka je dokáže odposlechnout a já s Millerem nechceme, aby se nám do toho kontráši pletli. Oni těmhle věcem vůbec nerozumějí. Za vším hledají nějakou podezřelou osobu, nějakého špiona nebo teroristu, jenže jsou totálně vedle. Víme už celkem spolehlivě, že takzvané paranormální jevy nezpůsobují lidé.“ vysvětlil Žďárek. Poslední větu pronesl tiše, ale s podivným důrazem v hlase...

„Zámečník.“ ozval se v mobilu starý hlas.

„Ahoj, tati. Tady Vladimír. Vzpomínáš si ještě, jak jsem ti dvakrát telefonoval z auta při své poslední cestě do Ústí ?“

„Samozřejmě. Překvapilo mě, jak rychle jsi stačil dojet z Lovosic do Ústí.“ odpověděl otec.

„Jak dlouho to podle tebe trvalo ? Mě to moc zajímá. Zkus si vzpomenout.“ naléhal Vladimír.

„Bylo to asi čtvrt hodiny. Čert ví, kudy jsi vlastně jel, ale po státovce podél Labe jsi to za tu chvilku v žádném případě nemohl stihnout.“

„Tak ti mnohokrát děkuju, tati.“ ukončil hovor Vladimír. Jedna věc se zdála být jistá: při takové rychlosti musel Vladimír jet z Lovosic do Ústí po dálnici. Po zatím neexistující dálnici ! Bude si to aspoň myslet, pokud se nenajde nějaké přijatelnější vysvětlení jeho mimořádně rychlé "jízdy"...  ještě, že měl jeho otec na svůj věk dobře fungující paměť ! Vladimír však v duchu raději říkal "přesun" než "jízda".

Vladimírův mimořádně rychlý přesun z Lovosic do Ústí zůstal zatajen před doktorem Žďárkem, protože svému otci volal Vladimír až po svém odjezdu z ČHMÚ. Vladimír se rozhodl, že podezřelé časové údaje zatají i před doktorem Millerem, kterého brzy hodlal navštívit. Doktor Žďárek totiž "zapomněl" namítnout, že Eliášův oheň se v našich podmínkách, zejména na podzim, nemá co vyskytovat. Je to přece "předbouřkový" úkaz, typický pro horké počasí, pokud je při něm vzduch "nabitý" elektřinou...

Vladimír se předběžně rozhodl, že za doktorem Millerem na Štefánikovu hvězdárnu zatím nepůjde. Z opatrnosti, protože ani Žďárek se takříkajíc nechoval zcela normálně. Vladimírovi ani tolik nevadil jeho až paranoidní strach z odposlechu telefonů (pokud jej samozřejmě pouze nepředstíral), jako spíš to, že se Žďárek pokoušel nenápadně zatajovat fakta. Buď tohle, anebo se Vladimíra pokoušel zastrašovat. Proč by tedy on sám nemohl zatajovat fakta také ?

A vysvětlení mimořádně rychlého "přesunu" z Lovosic do Ústí nad Labem, pokud zcela pomineme neexistující dálnici ? Vladimíra napadla hned dvě možná fyzikální vysvětlení, vycházející z uznávaných fyzikálních teorií: tunelový jev nebo nulový prostor. Jenže vzápětí obě vysvětlení zamítl. Tunelový jev se totiž vyskytuje jako pozorovatelný efekt pouze v mikrosvětě elementárních částic, zejména elektronů. Nikdy však nebyl v praxi pozorován v makroskopickém měřítku a řešení Schrödingerovy rovnice pro tyto případy ukazovala jeho nenulovou pravděpodobnost až na stopadesátém místě za desetinnou čárkou !!!

Podobným nesmyslem se Vladimírovi zdál být nulový prostor či antiprostor, tolik oblíbený různými autory Sci-fi románů. Již v roce 1913 totiž Albert Einstein publikoval svou Obecnou teorii relativity, v níž dokázal neoddělitelnou fyzikální spojitost mezi tvarem prostoru, gravitací a časem.

Vladimír tedy zavrhl možnost "přesunu" svého vozu tunelovým jevem. Stejně nesmyslný se zdál i "přesun" nulovým prostorem, který by vyvolal obrovské gravitační anomálie, pozorovatelné na celé zeměkouli.

Po delším uvažování se rozhodl zásadním způsobem změnit taktiku...

„Jak tomu mám rozumět, pane Zámečník - vy po nás chcete, abychom prověřili u společnosti Oskar telefonáty z vašeho vlastního mobilu z 22.října a přitom mě žádáte, abych vám nesděloval výsledek. To je podle mého názoru dost absurdní.“ konstatoval kapitán Pánek z pražské kriminálky.

„Slyšel jste někdy o takzvaných paranormálních jevech, kapitáne ?“

„Jistě, ale podle mě jsou to jenom samé výmysly.“

„Až do letošního 22.října jsem si to myslel taky. A to mám doktorát z fyziky obhájený na oxfordské univerzitě.“ suše podotkl Vladimír.

„Zajímavé ! Můžete mi popsat, co se vám vlastně přihodilo ?“

„Jako kriminalistovi bych vám to samozřejmě popsat měl, jenže - ono jaksi škodí, když o těchto jevech ví příliš mnoho lidí. Už jsem v tomto smyslu dostal jisté varování. Takže zatím ještě mluvit nebudu, ale ne proto, že bych vám nedůvěřoval, právě naopak. Já vaši pomoc přece potřebuji. Možná vám svůj příběh řeknu časem.“ prohlásil zamyšleně Vladimír, maje přitom na mysli dost divné chování doktora Žďárka.

„Kdo vás vlastně varoval, to mně snad můžete říci hned.“ namítl Pánek. Vladimír se chvíli rozmýšlel a pak označil dvě osoby. Žďárka a Millera. K tomu ještě dodal:

„Tihle lidé by se neměli ani za nic dozvědět, že jsem vám jejich jména prozradil.“

„Pane Zámečník,“ pokračoval Pánek. „Policie ví, co nemá prozrazovat a kriminálka to ví zvlášť dobře, zejména když se jedná o osoby - ehm - poněkud podezřelé.“ uklidnil ho Pánek. Ještě tentýž den mu telefonicky sdělil, že výpis přehledu jeho hovorů od Oskara už má.

„Jsou tam také dva po sobě jdoucí telefonáty z mého mobilu na číslo 777 232 554 ?“ zeptal se dychtivě Vladimír.

„Moment, podívám se...  ne, nejsou ! Na tohle číslo jste 22.října vůbec nevolal.“

„Tak vám mockrát děkuji, kapitáne.“ řekl Vladimír značně rozrušeným hlasem. 777 232 554 totiž bylo číslo mobilu Vladimírova otce v Ústí nad Labem, starého pana Vladimíra Zámečníka. Přitom otec si na oba telefonáty svého syna ještě pamatoval. Někdo však za sebou zametal tak důkladně, že vymazal údaje o obou hovorech z počítače firmy Oscar. Vladimíra až zamrazilo...  a to zatím netušil, že "zametání" bude ještě pokračovat.

Následující den dostal Vladimír telefonickou zprávu od policie, ale nikoliv z Prahy, nýbrž z Ústí nad Labem:

„Zde praporčík Vaněk. Je nám to velmi líto, pane Zámečník, ale váš otec je mrtvý. Před třemi hodinami ho srazil na ulici neznámý řidič, který z místa nehody ujel.“

„Potřebujete mě v Ústí jako svědka ?“ zeptal se věcně Vladimír.

„Zatím ne, protože jsme jeho totožnost už spolehlivě zjistili. Mrtvolu jsme bohužel museli pitvat, abychom našli i ty nejmenší stopy, svědčící o typu inkriminovaného vozidla, takže povolení k pohřbu vám zatím dát nemůžeme. Zato jsme na těle mrtvého našli, co jsme tam najít potřebovali. Pokud bychom našli i vozidlo, tak zavinění nehody řidiči stoprocentně prokážeme.“

„Poslyšte praporčíku, nemohla to náhodou být vražda ? Úmyslné sražení chodce jedoucím autem ?“ zkusil Vladimír udeřit do živého.

„Pane Zámečník, vy snad víte o nějakém motivu, kvůli kterému by váš otec mohl být zavražděn ?“ odpověděl mu Vaněk otázkou.

„To bych řekl, že vím o motivu. Bohužel jsem nepředpokládal, že ti lidé budou kvůli tomu ochotni vraždit.“

„Ale pane Zámečník, zatím ještě nemáme potvrzeno, že smrt vašeho otce byla vražda. Můžete mi aspoň trochu víc naznačit, o jakém motivu jste mluvil ?“ zeptal se Vaněk.

„Můj otec znal jednu informaci, kvůli které se jistí lidé mohli cítit velice ohroženi. Také se cítili, když ho kvůli tomu zabili !“ řekl opatrně Vladimír - zcela záměrně hovořil neurčitě, aby případný odposlouchávající nezískal žádné konkrétní informace.

„Zná tu informaci kromě nich ještě někdo ?“ zeptal se Vaněk.

„Já.“ odpověděl Vladimír.

„Pak byste se měl ve vlastním zájmu ihned spojit s pražskou kriminálkou.“

„Pracují na tom už od včerejška. Prověřují zmíněnou informaci, ale po vraždě svého otce se s nimi spojím okamžitě.“ prohlásil Vladimír, maje přitom samozřejmě na mysli kapitána Pánka. Hned potom Pánkovi zavolal, aby na případu domnělé vraždy spolupracovala pražská policie s policií ústeckou. Byli tu přece dva hodně podezřelí pánové...