Šťastný a Veselý
Děda měl zpoždění. Čekal jsem na něj na komíně už delší dobu. Mráz mi lezl pod košili a nudil jsem se. Chvíli jsem házel sněhové koule na náměstí pod sebou, ale ještě bylo prázdné, nemělo to cenu. Podařilo se mi jen trefit do klobouku starou Zoubkovou. Zahrozila směrem ke mně pěstí. Jakoby věděla, že tam sedím, čarodějnice jedna. Hodil jsem ještě jednou, ale nestrefil se. Zoubková se odbelhala a já měl po zábavě.
Postavil jsem se na komínovou lávku a znovu vyhlížel Dědu. Nebe bylo vymetené a ledové tak, že hvězdy o sebe cinkaly, ale jinak nikde nikdo.Luskl jsem prsty a z komína začaly stoupat kouřové číslice: 23:00. Zbývala hodina.
O půlnoci musíme s Dědou rozbalit krabici, co stála vedle mě. Občas neklidně nadskakovala, ale stačilo ji na chvíli přitlačit na studenou střechu a byl klid.
Někde v dálce zasvištěl vítr. Nedočkavě jsem se otočil k lesu Bukováku.
Už jel! Děda už jel! Viděl jsem ho. Zatím byl jen temná silueta na hvězdném nebi, poznal jsem ho ale podle záklonů dozadu, to jak si přihýbal z placatky rumu…
Hodiny na kostele tloukly půl, když přistál vedle mě tak silně, že se komínová lávka zakymácela.
- Ahoj, malej, pozdravil a sroloval létající koberec do kapsy…Je ti zima, co?Na, lokni si: to je nejlepší medicína proti mrazu, a podal mi placatku. Zlatavá tekutina mi stékala krkem, byla silná a hřála jako hovězí polívka. –Tak, to stačí, zarazil mě děda vprostřed loku, - máme před sebou důležitou práci. Dopil rum a placatku schoval do kapsy. Vzal na klín krabici, která se teď škubala, div se nevysmekla a poklepal na ni prsty: -klídek, kluci, ještě chvíli…pak se obrátil ke mně: máme čas. Přehodil mi přes ramena svůj kožich a sedl si vedle mě na lávku.
- Vidíš ty lidi, ukázal na náměstí, které se pomalu začínalo plnit…Pohrdavě si odfrkl: slaví! Slaví a neví co…všechno máme tady, poklepal zase na krabici.
- Dědo, a kdy začnem?, odvážil jsem se zeptat.
- Musíme počkat, malej…ještě tam není Šťastný ani Veselý.
- A bez nich to nejde?, odvážil jsem se zeptat. - Šťastný asi nepřijde.
- Děda skoro nadskočil: to mi ani neříkej, co je s ním?
- Vyspává, slavil už od rána.
- Děda se ohlédl na komín za sebe: kouřové hodiny ukazovaly 23:45. – No moc času nemáme…Co s tím…Podepřel si čelo prstem, pak vzdychl a hmátl do kapsy pro placatici. Zvrátil si do krku poslední kapku a vykřikl: už to mám…Láska…no jo, Láska…
- Dneska šla kolem jenom Zoubková, namítl jsem.
- Ale ne, nemyslím tu babku, myslím chlapa Lásku…Vidíš toho dědulu u kašny, ten se jmenuje Láska. Když není Šťastný, musí stačit Láska..
Kouřové hodiny za námi zablikaly oranžovým světlem a zavrkaly jako holubička.
- Za pět minut, ožil Děda. - Jdeme na to, teď něco uvidíš. Rychle strhal z krabice obal. Objevila se přepravka na kočky. Kouknul jsem dovnitř: mřížkou nebylo nic vidět. Pěkný šelmičky…ušklíbl se Děda…
Lidí na náměstí podstatně přibylo. Láska se kymácel na kašně, asi aby líp viděl na kostelní hodiny, které začaly odbíjet.
Děda ještě jednou zaostřil pohled na náměstí. Prima: Veselý tam je, Láska taky…začneme. Podal mi přepravku: otevři to…Musíš sám…teď už je to tvoje…
Jakoby na to čekalo, zevnitř vyrazilo rychle za sebou dvanáct plamínků...červený, zelený, žlutý, bílý,fialový, modrý…až oči přecházely. Seřadily se ve vzduchu a začaly blikat. Děda pevně uchopil mou ruku a otočil jí hřbetem dolů. Jeden plamínek za druhým mi sedal na dlaň a Děda předříkával: Do nebíčka, do peklíčka…. Světélko za světélkem odlétalo z mé dlaně směrem k děkanskému kostelu.
Hodiny odbily půlnoc.
Dav začal jásat a vyhazovat čepice…Láska zavrávoral a spadl Veselému téměř do náruče…
- Tak a máme to za sebou…pro letošek. Měsíce jsme vypustili…řekl Děda…jen ten Šťastný! Veselý a Láska, to bude maglajs…
- Zvládnuls to, pochválil mě. Pojď teď už se budeme jen dívat. Dlouho jsme seděli a koukali na ohňostroj nad Bukovákem.
Lidi říkají, že na Silvestra starý rok dělá místo novému. Ale tak to není – já a Děda pracujeme od Silvestra do Silvestra vždycky společně.
/8.prosince 2003, 15:00 hodin-10.prosince 2003, 13:22 hodin/
-
|