Přijde čas, kdy řeky
se budou klubat
hned za vraty
z vajíček stejně barevných
jak dívky s mejkapy

tam kde je teď pěšinka
a japonská třešeň
budou ležet vesla
naší pramice, tak široká
tak oblá bude, pro dvě těla

žádná podměrečná rybka
nejsem, žádných trapných
devadesát, šedesát, devadesát

těch slepých ramen, těch
slepých očí na dnech řek
co dospějí ke svému
vzkříšení

ryby už nedýchají

to jak se těší
až celý svět
bude jedna krásná
zelená řeka. Ta řeka
mého mládí, ta, která
zapomněla má první tempa
jen co poprvé zprudka
vydechla. I já pomalu
přestávám dýchat
když do pramice
až na dno uléhám

oblá jak kapřík
oblázky na dně
okruží studně
okov s dlaněmi
ať napiješ se

před svou poutí
po polednících
řek. A mosty
budou zbytečné
v tom světě

který jak řeka
poteče.