|
| |
 |
Můj vánoční pád...
Autor: Paula (Občasný) - publikováno 24.12.2000 (14:15:43), v časopise 27.12.2000
|
|  |
Můj vánoční pád…
Celý den jsem tušila, že se stane něco zvláštního, neobvyklého. Zamračeně jsem proplouvala poměrně slunným zimním dnem a pochmurně kolem sebe pozorovala to Vánoční hemžení lidí poblouzněných nákupní horečkou. Mlhavě jsem si vybavovala útržky z předchozího večera, kdy mi bylo tak báječně. Dostala jsem krásnou růži od člověka, který mi byl poslední dobou hrozně blízký, objala jsem mnoho lidí, na kterých mi záleží a které velmi obdivuji, poznala jsem jména a přiřadila jsem si k nim tajemné tváře, které mi v průběhu večera poodkryly kouzla svých osobností.
Když už bylo po škole a já se vracela v podvečer domů, začala jsem si myslet, že jsem panikařila zbytečně, že jsem se zbytečně celý den tvářila nepřístupně a kysele....ale pak to přišlo, s plnou silou a udeřilo to tak hluboko, jak jen dívčí duše opojená kouzlem svátků může snést, než se zcela rozpadne na milion kousků, které se pak jen těžko dávají dohromady...
Stála jsem na autobusové zastávce a pozorovala rušnou ulici před obchodním domem, když jsem si všimla, že mezi dalšími lidmi na zastávce stojí starší muž, kolem čtyřiceti let, potácí se a hlasitě něco vykládá vysoké štíhlé slečně, která dává najevo, že ji onen muž evidentně obtěžuje. Jak bývá lidským zvykem a ze zvědavosti jsem zbystřila pozornost a naslouchala hlasitým slovům tmavého opilce. Bylo mi do smíchu, co na tom, smáli se všichni lidé na zastávce.
" Slečno, vy ste ale vysoká, a hubená...., držíte dietu? No jo, to byste si pokecala s mojí starou, ta furt něco četla o těch dietách... víte, v těch drahejch tlustejch časopisech, co se prodávají v supermarketech...ale vona je nikdy nekupovala, jenom tam tak stála a četla, dokud ji prodavačky nevyhnaly...To já radši to Metro, to je zadarmo a nikdo nehlídá, aby jej nikdo neukradl, co je zadarmo to se nekrade, to je přece jasný jak facka..."
Mladá slečna se otočila k muži zády a odkráčela o pár metrů dál. Ale muž se nedal odradit, našel si další obět, starší paní sedící na lavičce.
" Ale to víte, je fuč, ta moje stará...", uchechtl se a obrátil se směrem kam od něj odstoupila mladá slečna, ke které před chvílí promlouval, "..no a ta mladá nakonec taky.."
Zavrávoral a těžce dopadnul na lavičku.
" Už máte kapra?" obrátil se s úsměvem na paní, která se odtáhla na druhý konec lavičky s viditelným odporem.
"..taky chcípne, jako my, na Vánoce..chudák...pamatuju jak jsme kapry lovili s fotrem, kradli jsme je v rybníce...taky je mrtvej, ten kapr i fotr.."
"Už máte dárky?" zaútočil opět na paní, která se urputně snažila nevěnovat mu ani minimum své pozornosti a zarytě hleděla před sebe.
" He, já nemám prachy, ale hlavně nemám nikoho, komu bych ty dárky kupoval..víte, že by mi teo-teoreticky mohli lidi, vlastně by mi měli závidět...?"
Náhle jsem si všimla, že muž v ruce svírá potrhanou igelitovou tašku. Zhluboka vzdechl a s vypětím sil se postavil na nohy. Taška zašustila v rukou a roztrhla se..vykutálelo se z ní asi deset jablek.
" Ježíší Kriste, já zapomněl..já mám jabka...ty přece taky patří k Vánocům, jo, taky mám něco..pararám, to je atmosféra, vánočnííí..."
Začal rozkutálená jabka sbírat po chodníku a nikdo se ani nehnul, aby mu pomohl, včetně mě. Jen jsem tam stála jako přimrzlá a vůbec jsem nevěděla, co se děje, co mám dělat a byla jsem ráda, jako zřejmě mnozí ostatní, že si nás opilý muž ještě nevšimnul. Jablka se snažil nastrkat do roztrhané tašky, ale padala mu, nemohl se trefit a díru si zřejmě nebyl schopný uvědomit Náhle se zarazil, šibalsky pousmál, ostře uchechtl a začal jablka rozdávat.
" Vemte si jabko...k Vánocům..zadarmo..jen si vemte, jako dárek, jo?" napřáhl ruku k mladému muži.
" Ne děkuji, snězte si to sám." odpověděl s klidem muž a popošel o několik kroků dál.
A tak jsem tam stála a pozorovala, jak ten opilec chodil po zastávce a snažil se rozdat pomlácená jablka...všichni odmítali.
" Vy si určitě vemete.." ovanul mě alkoholem ochucený dech a černá třesoucí se ruka mi držela jablko těsně před očima...
" No na, vem si, vem si, vem si..." a rukou mi mával před obličejem a já ustupovala dozadu a snažila se pousmát, hranice mých možností povolovaly. Čapla jsem jablko, prudce se otočila a začala utíkat pryč od toho muže. Přes rychlý a hlasitý klapot svých podpatků jsem zaslechla už jen " Jé, má ho..má dárek...první, a to ještě nejsou Vánoce..kráva, ani nepoděkovala.."
Utíkala jsem a nohy se mi pletly, hlava se mi točila a cesta se rozmazávala v záplavě slz a nezastavitelných vzlyků. Zakopla jsem a natáhla se na chodníku, složila jsem ruce pod čelo a nechala svým pocitům volný průchod. Tělo se mi třáslo, kalhoty propouštěly vlhkost ze zabláceného chodníku. Bylo mi to jedno, nereagovala jsem ani na těch pár dotazů okolních chodců, jestli jsem v pořádku. Připadala jsem si tak trapně, ale naprosto přirozeně a odevzdaně. V odřené ruce jsem ucítila něco lepkavého, zvedla jsem hlavu, olízla krvavý ret a uviděla pomlácené jablko. " Co je zadarmo to se nedá ukrást" znělo mi hlavou, ale není to pravda. Ten dárek, to nahnilé jablko, které jsem svírala v ruce, mi právě ukradlo Vánoce a víru ve Vánoční pohodu, kdy má být všechno tak trochu jinak...
|
|
|
