I tady se procházíš s podobou skrývaných nemocí
v těch domech z cukrové vaty,
v těch andílkových štucích.
A je tě cítit z pramene,
když nahlíží se nad svůj obraz
s železitou vodou,
a vídávám tě mezi sloupy
kolonády, v rukách bavorského důchodce
v brýlích, v jeho ruměnci, tlaku
Jak volá, aby tě zaplašil!
Jak křičí, aby přehlušil
tvé řvoucí mlčení!
A cítila jsem tvoje ruce
na nástrojích
tam nahoře u léčebny
ve škole se jménem Chopinovým,
a cítila jsem tvoji váhu
v křídle dveří,
v tíži slabik Fryderik,
a slyšela jsem,
jak se směješ,
když cestou z gymnázia
svůj stín lepím na vždycky
překvapený Ruský kostel.
A sbírala jsem tě mezi listím
jak bukvice z podzimu
jako jablka z cizího

a štěkal tebou utečený pes.
Halíš mě měkce jako závin,
ale chutnáš dnes křehkostí
kulatých oplatek.