Dnes ráno cestou do roboty

Autobus plný lidí

Poslední místo k sezení

Je vedle ní.

Vidím ji

Vidí

i ona mne

A uhýbá mi náznakem

Udělá takové to gesto

„pojďte, víc místa už tu nebude“

Cítím

Jak voní

vnímám

ten dotek

Proč uhýbat té náhodě

když ona vlastně

začala si…

Dotek který věnuje mi

s každým nádechem

teď

teď

a teď znova…

Teplo které sálá

Tvoří

ve mně

slova co hrdlo

neopustí

Křišťálové zámky

Jsem unesen

Tou silou okamžiku

jediná otázka mnou zmítá

Vnímá to tak taky?

A dotek sílí

A já s ním

Přestávám věřit

že jen sním

Už vím, že Bůh mi občas dá…

Ach ne.