Vzpomínky na Nainu

(4. část povídky) 

Ohlédla se. Chvíli váhala. Ta chvilka stačila, aby se ve mně všechno vzbouřilo a já se k ní rozeběhl a chytil ji do náruče. V mé hlavě hlučel celý symfonický orchestr a já nevnímal, co dělám. Objímal jsem Nainu a líbal ji. Ona v mé náruči na zlomek vteřiny ochabla, po té se však v ní zaktivovala všechna síla a já vnímal každý kousek jejího těla, chvějícího se v mé náruči. Byl to skutečně jen zlomek vteřiny, neboť Naina byla nejen neobyčejně pružná, ale dřímala v ní především nezkrotná síla. Lehce mě odstrčila a poplašeně uskočila:

„To se nemělo stát..“ Slyšel jsem ta slova, nedoprovázená sebemenším záchvěvem rtů. Oči měla temně fialkové a na tváři jí rozkvétal ruměnec. Naina se skutečně až téměř lidsky červenala. Ale to bylo všechno, co mi z ní utkvělo v paměti. Pak už jen natáhla svou nádherně ženskou ruku směrem ke stěně vodního trychtýře a prošla bránou z poslušné vody. Neohlédla se. Jen v paměti mého objetí zůstal samet měkkosti jejích neuvěřitelných křivek, zůstala nevymazatelná vzpomínka na neskutečnou chvilku poznání.

„Tak tady jsi, tys mi tedy nahnal strachu!“ někdo se mnou lomcoval, já jen zamžikal víčky a otevřel oči. Nade mnou stála Marta, celá zmáčená,  v očích měla jasně čitelný strach a zvláštní únavu. Já byl také mokrý, voda mi crčela z mokrých vlasů za límec a uvědomoval jsem si, že se chvěji chladem. Po slunečném dnu nebylo ani památky, já seděl u staré studny v zapomenutém koutě zahrady, promočený až na kost a nechápal jsem, co se děje. Díval jsem se na rozzlobenou Martu asi dost vyjeveně, protože se do mě pustila už trochu mírněji:

„Už jsem si myslela, že ses utopil, hledám tě celé odpoledne. Jak jsi mě v té spoušti mohl nechat samotnou? Měla jsem hrozný strach..“

Nevěděl jsem, co se děje, která bije. Když jsem potkal Tylity, bylo parné odpoledne a teď bylo citelně chladněji, ve vzduchu byl cítit ozón, jako bývá po bouřce a všechno kolem bylo rozmáčené. „Marto, prosím tě, co se tu stalo? Já šel sem k té studni a musel jsem tu omdlít, snad tím vedrem, co bylo..“ Teď jsem ale asi připomínal promočenou myš, která se klepe zimou, když  ji velká voda vyplavila z jejího bytečku.

„Ty skutečně nic nevíš? Najednou se zatáhlo, nad městečkem se objevily neskutečně těžké, tmavé mraky, bylo neuvěřitelné ticho. Po chvíli se z ničehož nic přihnala vichřice a spustily blesky. Pak pár velkých kapek pláclo do střechy, to už jsem tě hledala. Ale našla jsem jen tvou deku a skripta, tys nikde nebyl!

 Byla jsem i tady u studny, ale jen jsem letmo proběhla kolem. Vzala jsem tvou deku a učení, aby to nezmoklo a běžela zpátky do domku. Čekala jsem na tebe a bylo mi hrozně. Ve chvíli se přihnala úděsná průtrž mračen, všude byla tmavofialová tma a vítr tak skučel v komíně! Nikdy jsem něco takového nezažila, naskakovala mi husí kůže, moc jsem se bála.

 Přišel přívalový déšť, během chvíle se vylila Křetínka, voda dorazila až k domku, vedrala se do předsíně... Šílela jsem. V tom to najednou přestalo, jako když mávne proutkem, voda už nestoupala. Vyběhla jsem ven a našla tě tu.. Děsivá chvíle, ležels tu bez hnutí, v první chvíli jsem si myslela, že jsi mrtvý.“ Marta lovila v kapse kapesník, aby si utřela oči najednou zalité slzami.

Odmlčela se, žmoulajíc kapesník se dívala se do mých užaslých očí.  Pomalu jsem vstal, vzal ji okolo ramen: „Pojď, musíme se jít podívat, co se vlastně stalo.“ Šli jsme nahoru zahradou k domku, který jsem si tady v údolí Křetínky půjčoval od svého strýce.

Kolem byla neuvěřitelná spoušť, jakoby se přehnala údolím smršť. Před chvílí to tu vypadalo úplně jinak. Voda rozbouřeně vryla koryto do břehů okolo potůčku a ukousla si notně z přilehlých pastvin. Již se ale vracela a kdyby nebylo té pohromy kolem, ani bych nevěřil Martě, že se živel dostal až za práh domku. Trávil jsem tu každé prázdniny, jezdil sem už jako kluk, ale něco takového jsem nepamatoval. Znal jsem velkou vodu v údolí Křetínky jen z vypravování svého dědy, který tu žil celý život.

Takhle to tedy vypadá, když živel ukáže svou sílu, napadlo mě z nenadání při pohledu na povalenou králíkárnu, rozbředlý trávník a poničené záhony. Křetínkou se valil hustý špinavý kal, původní meandry zcela zmizely a místo pohádkového potůčku tu byla divoká, špinavá řeka..

Došli jsme do domku, odkud se již pomalu stahovala voda. „Musíme to tu uklidit, v tomhle nemůžeme být,“ vzlykala Marta. Beze slova jsem začal shánět košťata, kýble a hadry, objevil jsem i rejžák.

Voda se naštěstí dostala jen do předsíňky a jinak uvnitř domku bylo sucho. Rychle jsem se převlékl, donutil i Martu, aby se osušila a pak jsme se dali do úklidu. Ve studni nad domem byla však zkalená voda, na úklid to stačilo, ale nemohli jsme si uvařit ani čaj.

„Víš co,“ mrknul jsem na pomalu se zklidňující Martu, „půjdeme na čaj a na něco k němu do hospody do městečka, stejně tady nemáme nic k jídlu a potřebujeme se oba zahřát a dostat i něco teplého do žaludku.“ V domku bylo již téměř uklizeno a venku se stejně ještě moc nedalo dělat kvůli rozměklému terénu z bláta.

Vydali jsme se silnicí ke kostelu, kde v podhradí odjakživa provozoval svůj nevalný hostinec starý Pala. U Palů se odedávna scházelo celé městečko, všichni se tu znali, jen občas se tu objevil i nějaký ten lufťák. Těšil jsem se na pořádný grog, určitě si dám dvojitý, napadlo mě, když jsem bral za kliku staré hospody..