Stojím v čtvercovém bazénu ve skalách. Skleněná, zlatem zdobená střecha do skal asi 100 m nade mnou zakotvena. Ve střeše otvor velikosti bazénu, kterým snáší se z tichého bledého Slunce mžící kapky do zeleného šera chrámu. Pomalu a líně snáší se krev sluneční. Nehnutě sálá pustý disk na nebi, jako lampa, jíž zapomněli zhasit, přestože již je poledne. Kolem bazénu pod poklopem temnězelená džungle s rudými květy ztrácející se ve skalách 500 m vzdálených, ukrývající překrásné dravé šelmy, jejichž řev tlumeně sem doléhá. Nemožno učinit prudší pohyb, aniž by chrám se nezbořil, aniž by ztěžklá pára nezačla bolestně řvát. Tmí se. Kol tuctu živých soch výsměšně na mě kývá, jež bohyněmi a bohy, šelmami skrytými mými šílenými i světlými jsou, nejen zde v podzemním chrámu zrodu, ale i ve všech snech tíživých nahoře pod vrahem ohnivým... Pomalu brodím se živou vodou, jako loutka, jako stroj... Z mlhy vystupují podobní olovění lidé. Kývavě mlčky se brodí, jako já - oči lesknou se nám nemocí, touhou, šílenstvím a moudrostí. Usmíváme se na sebe tajemně. Nám patří čas. Vše bylo řečeno a není otázek. Ale času rychle ubývá, nestačíme si už nic říci - a je toho tolik! Je strašně pozdě...
Jak se všichni mýlíme !!!
|