V paláci bylo ticho k zalknutí, snášelo se v hustých chuchvalcích na zkostnatělá těla soch a obrazů, stékalo podél stěn a nedalo spát hladovým krysám, které se v myšlenkách procházely kruhovým sálem a zvedaly suchem zuhelnatělé čumáčky k neviditelnému stropu. Svět za širokými zdmi mžoural do místnosti skrz prachem zaslepená okna a vytvářel tak dojem nikdy nekončícího podzimního stmívání.

Napětí den za dnem snižovalo práh únosnosti, a tak se jednoho dne stalo, že palác nevydržel nápor nehybného bezživota a s hlasitým sípěním se nadechl těžkého vzduchu, který začal vířit prostorem a shazoval lhostejné pózy kamenných torz a zkrabatělých tváří. Rozpálená těla živočichů se zděšeně tiskla k sobě a zrůžovělé ocásky se ze strachu obtáčely kolem prošoupaných tlapiček se zakrnělými drápky.

Poslední kapkou v poháru symfonie palácové zběsilosti byl pád obrovského křišťálového lustru, který se zřítil z takové výšky, že o něm krysy doposud neměly ani ponětí. Páry lesknoucích se očí překvapeně sledovaly poslední cestu monstrózní ozdoby paláce. Podlaha rozevřela propast své kamenné náruče a na okamžik splynuly ve studeném objetí. Křišťálové ruce se roztříštily na tisíce drobných střepinek a každý z nich vydal ostrý skleněný výkřik.

Krysy byly tak ochromené strachem, že jim ztuhla krev v žilách a do elegie naříkajících zrcadel se přidalo lupání praskajících ušních bubínků.

Palác se zdánlivě zklidnil ve svém napětí a stáhl se zpět do tiché formální přítomnosti. Krysy však vycítily nastávající nebezpečí, divoce pobíhaly kolem a pokoušely se vyhýbat úlomkům padajícího stropu. Náhlý neznámý zvuk je však uvedl do další nehybné strnulosti. Do šera vplul žlutý paprsek světla a nestoudně se roztančil na zarudlých vypelichaných kůžích. Udivené krysy se náhle ocitly přímo před rozšklebenou dírou ve zbořené zdi a mžouraly do oslepujícího neznáma, které představovalo možnost úniku.

Brzy po tom, co se rozvířený prach vrátil do narušené nehybnosti, uklidnily se i krysy a nechaly se přikrýt důvěrně dusivým tichem v troskách paláce.