V unavené šedi nočních argumentací,
skrývám svou tvář před realitou,
je půl šesté a ty nejdeš spát...
s hlavou do polštáře zabořenou,
do vzpomínek tiše sobě lhát...
Je půl sedmé a ty vstáváš, aby vynadals mi,
jak to zase vypadá ta kuchyň,
a já nikoliv bez námahy,
sobě zakrývám, že lehce trpím...
Je půl osmé , ve dveřích ještě vyčteš mi,
mé poslední manžely a milence,
které před dvaceti lety,
schovávala jsem za ubrousky,
do naší květinové kredence.
Je půl deváté, měla jsem být v práci,
tužby nahé na koberci,
který nechal jsi mi v předsíni
předstírají šťastnou mysl,
za pět hodin vrátíš se ,
s kým a kdes to navždy zkysl....?
|