|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Stmívá se a na mne jako obvykle s přibývající tmou, padá strach z tohoto světa. Každý žije pouze pro sebe. Všude vládne slovo "JÁ". Lidstvo si pečlivě hýčká svou nenávist ke druhým. Závist a lakota jsou její sestřičky. Bezcitnost. Nezájem. Násilí. Drogy. Televize. Neexistuje domov. Jen betonové krabice plné lakotných křečků střežících si své obilí. Kdopak z nich asi letos vyhraje první cenu a nasyslí si nejvíce? Sedím schoulená pod oblečením ve staré dubové skříni a schovaná před světem. S každou další minutou se moje duše trhá na cucky. Nerozumím ničemu. Život běží kolem mě a já ho přestávám chápat. Brečím. Skučím. Ječím. Trhám ze sebe oblečení. Ozvěna mého řevu se rozléhá domem a umocňuje sílu mého vnitřního cítění. Stejně jako skončily mé šaty potrhané na zemi, stejně rozervaná je i má duše. Rozrážím dveře a vybíhám na ulici. Křečci se zastavují, kroutí hlavou. Tvoří hloučky. Někteří křečci se mění v krysy a souhlasně pokyvují: "Já to věděla! Je to blázen!" Zastavím se a ptám se jedné: "Paní Rajská znáte mně ?" Odvrací se, v obličeji zhnusený škleb, jako by právě snědla citrón. Nechce mě znát. Nechce si vzpomenout na dobu, kdy se k ní všichni otáčeli zády. Já zůstala. Nečekám vděk, jen trochu pochopení. Souznění. Cítím zklamání, které mě chce stáhnout do studny.
Až na dno.
Svěsím hlavu a odcházím. Hromadí se ve mně energie. Síla něco změnit. Roztahuji ruce a odrážím se nohama od země. Nedopadám zpátky na zem. Letím. Výš a výš, přelétám elektrické dráty. Mávám rukama. Rychleji a rychleji. Utíkám ode všeho. Ode všech.
|
|