|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Dvě řady neúnavných světlušek, most utopený v bílé kaši. Komická postavička na zábradlí - s ironickým úšklebkem hází svému stvořiteli klacky pod nohy, drze vrací dar, o který už dávno nestojí.
Nikdy jsem neslyšel, že by se mě někdo zeptal, jak mi je. Ani jedinkrát jsem nezaslechl slova lítosti. Vůbec nikomu jsem nestál za pár vět…
Vznášel se spolu s dcerkami ledové královny, které se mu zaplétaly do vlasů a v dálce nezúčastněně hučel splav.
A přesto jsem nikdy z mých úst nevypustil větu, ve které bych někomu něco vyčítal. Ani jedinkrát jsem nevyřkl slovo, kterým bych si na něco stěžoval. V životě jsem nevykřikl, mlčky jsem trpěl…
A pak tělo hluchoněmého spolkla ledová noční hladina…
|
|
|