....IV....
Jsem hluchý. Ale nikdo to neví. Když mi bylo deset, zdál se mi sen. V tom snu ke mně přišel anděl, ale nebyl to ten bílý anděl s ušlechtilou tváří, vysoký, štíhlý ... nebyl to ani takový ten tlustý, sádelnatý chlapeček, který visel někde nad nějakou postelí, v které jsem spával. Byl to anděl s krutými ústy a zelenýma očima, byl to anděl dívka, děvčátko, anděl vyžilá děvka. A ten anděl povídá, že až mi bude třináct, ohluchnu.
Naučil jsem se proto odezírat ze rtů a číst znakovou řeč. Znaková řeč mi jde hůř dodnes. Nikdy jsem nechtěl žít mezi hluchoněmými. Chtěl jsem žít mezi normálními lidmi. Tak aby nic nepoznali.
Když mi bylo třináct, ohluchl jsem.
Nastěhoval jsem se do jejího bytu. Bylo to to nejmenší co jsem mohl udělat. Nebylo to možná to nejlepší pro mě. Ale chyběla mi.
Nikdo z příbuzných neměl zájem o její věci, vlastně se prý nikdo ani neozval. Na pohřbu byla jen nějaká drobná žena, starší, za brýlemi smutné oči. Rusé vlasy. Stejně jako ona. Všechno bylo na svém místě, tak, jak to nechala, než šla na večírek. Neptal jsem se, jestli to tak má zůstat, nikdo nic neříkal. Mám pocit, by to tak správně nemělo být, ale když se nikdo neozval...?
Lehl jsem si do její postele. Zapálil jsem si cigaretu. Takhle lehávala. Na slabé dece bylo pár propálených míst. Pár těch jejích zrzavých vlasů. Ze světlíku sem zněly hlasy. Tiché šumění, zurčení vody. Venku pršelo. Rozepnul jsem si knoflíček u košile.
Nad mým pracovním stolem, v kanceláři v šestém patře banky, visela cedulka s nápisy.
I v problematických chvílích si udržím smysl pro humor.
Má smyslnost mi přináší radost.
Jsem vitální radostnou bytostí, která si ví se vším rady.
Ať jsou mé problémy skutečné, nebo smyšlené,
vyřeším je v klidu a s nadhledem.
Zvlášť u bodu dvě si ze mě kolegové dělali legraci. Na začátku. Potom zjistili, že když to vyprávějí svým ženám, ty se nesmějí. Pak už se nesmál nikdo. Většina z těch, co byli tak vysoko jako já, věděli, kdo ve skutečnosti banku vede. Ta cedulka tam možná ještě pořád visí.
Je toho plná Praha. V Kamenické ulici všichni spěchali do práce. Najednou, asi v sedm čtyřicet pět, nebo čtyřicet osm, prameny se rozcházejí, se z otevřeného okna v třetím patře ozval křik. A nebyl to křik mužský ani ženský, dětský ani dospělý, byl to křik hrůzy. Soustředilo se v něm tolik strachu, bezmezné hrůzy, bolesti a šílenství, že nebylo možné mu naslouchat. Každý napřed zkameněl úžasem nad tím, jak neskutečný je ten zvuk, jak nezemský, a pak se jim začala do hlav vkrádat hrůza, když si uvědomili co ten zvuk vydává. Nebyl to křik mužský ani ženský, dětský ani dospělý. Ale byl to řev člověka.
Stalo se to převčírem. Noviny píšou jako vzteklé. Nejenom České noviny. Včera o tom mluvili na CNN. A ten křik stále neustal. Nepodařilo se natočit jediný záběr, jediný zvukový záznam. Kdokoli se na to místo přiblíží, začne cítit silnou úzkost. Nejodvážnější byl štáb jedné místní televize. Kameraman a hlasatelka si nechali podepsat nějaký slib na exkluzivní smlouvy a vjeli autem do Kamenické. Někteří jiní kameramané točili zpoza rohu. Řidič na zcela rovné ulici náhle ztratil vládu nad strojem, který se pohyboval rychlostí sotva patnáct kilometrů v hodině. Ztratil vládu, to zní hezky. Ztratil vládu tak, že zrychlil na krátkém úseku na osmdesát pak velmi ostře zabočil a narazil do stěny domu s oknem (dům číslo 15, psali v novinách, na tarotové kartě je to číslo bestie). Nepřipoutaný řidič vyletěl předním oknem a rozbil si hlavu. Kameraman z vozu ani nevylezl, skrz tmavé sklo se zatím nepodařilo natočit žádný pohyb a to už je tam od včera, a hlasatelka nebo jak se jim říká, vylezla ven, zakrývala si rukama uši a napřed běžela směrem pryč, k ostatním na rohu, jako by se chtěla zachránit, pak ale spustila ruce z uší a začala se vracet zpátky k domu číslo 15 a pak spadla na zem, ale nebyla mrtvá. Začala mlátit hlavou do chodníku. Tohle už bylo v dosahu kamer. Asi ve všech zprávách v civilizovanějším světě ( tím nemyslím třeba Rumunsko, nebo ňáký židovský hajzly) tenhle záběr běžel. Samozřejmě, že se hned rozvířily debaty o humánnosti toho, jak deset televizí natáčí sebevraždu ženský, ale když většina vystrašených fízlů a kameramanů řekla do přímých vstupů jen to, že tam ta kráva sama vlezla a že po nich nikdo nemůže chtít, aby si rozmlátili hlavy o dlažbu při pokusu o její záchranu. Až na ně dolehne účinek křiku. Protože takhle skončil každý, kdo nestačil z dosahu toho zvuku utéci. I nájemníci domů, kteří si to ráno přispali. Než vyběhli ven. Než stačili vyběhnout ven. Byli mrtví. Nějaký tlustý stařík si uřízl ruce a nohy elektrickým nožem a nechal se vykrvácet. V marné snaze utéci kuchyňským oknem. A to bydlel od domu číslo 15 alespoň třicet metrů. Od epicentra. No, je toho plná Praha.
Na jedné z procházek po bance jsem se seznámil s Monou. Stála u okna ve čtvrtém patře a vyhlížela na město. Předtím jsem ji už jednou viděl , nastupovala do metra. Asi před deseti lety. Ale tehdy jsem na ni nepromluvil. Měla krátké béžové tričko a byl jí vidět pupek a krásné ploché břicho. Na nose měla pihy.
"Krásný výhled."
Otočila se a změřila si mne pohledem. Napřed trochu nepřátelsky, protože jsem ji vyrušil. Pak se usmála. Měla úzké šedé kalhoty, bílou košili. Dlouhé zrzavé vlasy na lopatky. Rovné. Na levém obočí jizvu. Maličkou. Obličej trochu nesouměrný. Krásný. Pleť měla jemně růžovou. Byla cítit čistotou, mýdlem. A cigaretami.
"Hlavně hezký počasí."
Otočila se znovu k oknu.
"Ale támhle se to kazí."
Ukázala štíhlou paží na západ. Neviděl jsem žádný mrak. Jenom lehoučkou šeď. Ale stejně jako ona jsem věděl, že za dvě hodinky tu budeme mít pěknou bouřku. Už dlouho jsem neviděl někoho takhle nevinně citlivého. Vůbec si neuvědomovala, že vidí dál než ostatní. Přišlo jí to normální a tak se to ani nesnažila skrývat.
"Nic nevidím, jenom trošku šedivo, z toho pršet nebude."
"Vsadíme se?"
Znova se s úsměvem otočila.
"O večeři?"
Věděl jsem, jak se zatváří. Ty měkké, přátelské rysy trošku ztvrdly. Zelené oči si mě znova prohlížely. Kdyby souhlasila, nechal bych ji na pokoji. Ale ona byla chytrá.
"Nebo o kafe?"
Znovu se usmála.
"Proč ne?"
"Kde sedíte? Kam si mám přijít pro výhru."
"Operátorka. Čtvrtý patro. U kuchyňky. Vyhraju já."
Plácli jsme si. Měla krásné ruce. Kousala si nehty. A byla ... byla trošku jako já. Cítil jsem to ve chvíli, kdy mi podala ruku. A věděl jsem, že ji chci. Samozřejmě, že nakonec vyhrála. Nechal jsem ji.
Jsem trošku jiný než ostatní. Při mém porodu byly nějaké komplikace. Matku to prý tehdy málem zabilo. Vzala si do hlavy, že mě nechce. Že jsem zlý a ublížil jsem jí. Vzdala se mne. Rok života jsem strávil po různých ústavech a nemocnicích. Dělali mi nějaké... operace. Svým způsobem musím matku chápat. Málem přišla o život kvůli tomu, jaký jsem byl. Narodil jsem se ... trošku jinačí. Ale na druhou stranu jsem za to nemohl.
Přesto jsem neměl špatné dětství. Žil jsem v rodině o které jsem si do osmnácti myslel, že je moje vlastní. Byli to chytří a schopní manželé, kteří nemohli mít děti. Adoptovali mne a Gerdu, ta byla o čtyři roky mladší. Když jí bylo čtrnáct, porazilo jí na ulici auto, když večer běžela z kina. Trochu se tam zdržela s kamarádkou. Byla už tma, pozdě. A tak pospíchala domů. Ten chlap, co ji porazil, za to nemohl. Prej si napřed myslel, že je to pes, nebo co. Když zjistil, že je to holka úplně se sesypal, ale vodvez ji do nemocnice.Gerda měla nějakou zvláštní krevní skupinu a potřebovala transfůzi. Až tehdy se ukázalo, že Jan a Eliška nejsou její rodiče. Nemohli jí krev poskytnout a Gerda po třech dnech umřela. Ani se neprobrala z bezvědomí. Ptal jsem se jich, jak to s ní bylo. A ptal jsem se, jak to bylo se mnou. Jan mi dal složku, kterou dostali z dětského domova a pár listů poznámek, které si udělal podle toho, co mu řekla sestra, nebo kdo. Chtěli vědět odkud pocházím, protože viděli jizvy na rukou a na těle po operacích. Vždycky se ke mně chovali velmi dobře, ale když jsem si přečetl všechny ty věci, mohl jsem tam těžko zůstat. Nebránili mi. Odešel jsem.
Už jste doma? Takže znovu.
Jsem trochu jiný než ostatní. Musím to opakovat dvakrát?
Měl jsem rád Elišku i Gerdu, měl jsem je rád, protože mě naučily důležité věci. Ale na dlouhou dobu to byli poslední lidé, o kterých bych mohl říci, že jsem je měl rád. Na dlouhou dobu, než jsem potkal Monu. Samozřejmě, že se na ni zlobím, někdy jí nadávám, někdy ji nenávidím neuvěřitelnou silou. Ale chybí mi, postrádám ji, nevím co tu bez ní teď budu dělat. Sedím u stolu v jejím bytě, už tu bydlím čtrnáct dní a pořád je to její byt, pořád to není můj byt. Stále tady nacházím její vlasy, věci, místa, kde je cítit ve vzduchu. Piju kafe a kouřím. Kouřím cigarety z kartonu co měla ve skříni. Červený Marlbora. Čtyři chybí. Ve světlíku už třetí noc naříkají lidé. Napřed tam šuměla voda. A pak mě vzbudil nářek. Vypadalo to, jako by dole ve světlíku, někde hluboko, křičeli lidé. Strašně moc lidí. Bylo to...slaboučké. Naklonil jsem se do světlíku. Byl v něm cítit kouř. Abych řekl pravdu, nevím na co přesně takový světlík je. Ale mám pocit že by určitě neměl být plný kouře. Toho dýmu a zápachu přibývalo, dole ty naříkající hlasy. Vzal jsem nějaké deky a zakryl okénko. Stejně jsem pak ale nemohl usnout. Hlavně proto, že jsem tušil co to znamená. Toužil jsem aby tady Mona byla se mnou, abych se k ní mohl přitisknout a hledat klid. Jenže Mona tu nebyla.
Jednou v noci, krátce po té sázce, se mi na nočním stolku rozblikal telefon. Nespal jsem. Zvedl jsem ho.
"Miláčku?"
"Mono?"
"Jsem kousek od tvýho domu. Můžu přijít."
"Jo."
Byl to první telefon, kterému jsem kdy rozuměl. Bylo to tím, že na druhém konci byla ona.
Sešel jsem dolů na ulici. Za chvilku se objevila na rohu. Přišla ke mně a objala mne. Líbali jsme se. Chvěla se zimou, ve světle lampy byla její tvář modrá. Na nose měla pihy. Hladila mne horkou rukou pod košilí, dotýkala se mě, opřel jsem ji o dveře. Stáli jsme tam dlouho, dva cizí lidé, zároveň, jako bychom byli bratr a sestra. Vzpomněl jsem si na Gerdu.
Usnula k ránu. Asi v pět. Možná později. Já ležel s otevřenýma očima a koukal do stropu.
Když se probudila, když se probrala, vyprávěla mi, jak se jí zdálo, že jsem ji pozval do Berlína, do té velké zasedačky, že jsme se tam na stole milovali. Že stále slyší tu hudbu, která v tom snu hrála. Vyprávěla mi o ní. Vstal jsem a pustil Sonic Youth. Zvedla se objala mne a pak pomalu couvala ke stolu, rukou smetla knihy i sklenici s vodou. Sklenice padala dolů asi minutu a pak se rozlétla na kusy a voda vystříkla všude okolo. Venku se rozpršelo.
Ptala se mne na všechny ty jizvy. Vyprávěl jsem jí, co jsem se dozvěděl od Pekaře Jana a ona poslouchala, občas se znovu podívala na mé ruce. A břicho. A do mých slabin.
„Kolik ti bylo.“
„Asi rok.“
„Takže mi nemůžeš říct, jaký to je, když máš “zaváhala, chvilku, pak se usmála „když máš ... péro a kundu zároveň?“
Nemám rád, když někdo takhle mluví. Vadí mi to. Ale tehdy mi to bylo vlastně jedno.
Mona takhle mluví. Od ní ty slova zněj dobře. Mona je královská čubka. Je to děvka, teď mám na mysli prostitutku, někdy je to přesné výrazivo lepší, než ten tvůj sprostej dialekt.
Myslím, že mluvíme oba přibližně stejně, nezapomeň, že ty seš já. A naopak. Navíc, vzhledem k tomu že tak Mona doopravdy mluvila, vyseru se na mravopočestný poučování mýho dvojčete tady v hlavě, s obličejem, co vypadá jako Nick Cave nakrátko, a já vím, že ona si to myslela, že vypadáme jako on a že to nevěděla. Netušila.
Že já vím.
Tehdy to možná vlastně nebylo jedno. Byl to krásný jazyk té její věci. Ty její vulgární slova, o nich mluvím, pokud jste mě třeba nestačili sledovat. Tehdy to nebylo jedno, že tak promluvila. Tehdy to bylo dobře. Když řekla ta slova. Znělo to prostě dobře.
„Nemůžu. Bohužel.“
„Aspoň ty prsty mohly nechat. To přece nevadí, mít šest prstů. Moh by z tebe bejt výbornej pianista. Jako třeba Cave. Víš, že mu seš podobnej?“
„Vim.“
Kouřím tolik hlavně proto, abych přebil zápach toho dýmu. Mám tady naštěstí její věci, který můžou sloužit jako talismany. Ty cigarety samozřejmě nepomáhaj. A ten nářek taky nejde přehlušit. Ten slyším stejně zřetelně, jako když na mě Mona mluvila po telefonu. Zkusil jsem pustit Sonic Youth. Kdysi jsem si říkal, že je škoda, že jejich muziku nikdy neuslyšim. A najednou? Zněli mi v hlavě, cítil jsem ten jejich roztahanej rytmus. Jenže za chvilku mi přišlo, že to vlastně je jenom deska na který je nářek. Že je to to samý. Musel jsem to vypnout.
Dneska je pondělí. Šel jsem do práce, ale zabloudil jsem v domě. Když vyjdu na chodbu, projdu kolem všech dveří až na schodiště a sejdu dolů do haly, nevede žádná cesta k východu. Jen další chodby. A ať se dám kteroukoli z nich, ať otevřu kterékoli dveře, vždycky stojím na prahu svého pokoje. A zpoza dek a kartónu od krabice, kterým jsem zakryl okénko do světlíku, stoupají pramínky šedivého kouře. Takže tu sedím a kouřím. Už jenom proto, že nemůžu nic jiného dělat.
Myslim, že jste to chytli. Vlastně vim, co mě tam dole čeká. Vždycky jsem to věděl. Jenom jsem na to zapomněl. Fakt si neumíte představit, když víte, že jste z děcáku, že vaše máma voslepla při vašem porodu, že jste měl za adoptivní rodiče šílenýho Pekaře Honzu, s kterým něžná a krásná Eliška nechtěla spát, už jenom proto, že ji tenhle chlap nezajímal, protože spala s mým tatínkem, i ta druhá strana je trojjediná, a Pekař pro ni musel jezdit a vyzvedávat ji nahatou a poškrábanou vod roští (nikdy ho nenapadlo, že to nemuselo bejt roští), někde na lesnim palouku, když ji zmoženou tancem našli dřevorubci. A mě bylo patnáct. A viděl jsem ji tehdy, jak ji zbil, ne tolik jako ve filmech a...le ona se nemohla hnout ještě mnohem dýl. Než ty ženský ve filmech. Ale voba jinak měli rádi Gerdu. Pekař neměl rád mě, Eliška neměla ráda jeho. Já měl rád Gerdu. A Elišku. Rodinka. Myslim, že když mi to dával, Pekař, ty lejstra, tak byl rád, že vypadnu. Ale na druhou stranu viděl, že je mi Gerdy líto. Ambivalentní vztah, řekl by můj siamský bratr, ta bytost v mé hlavě, která jak se mění tón řeči, kterým vyprávim tenhle příběh, přebírá vládu nad tím tělem, o které se oba dělíme.
Tak si zase užijeme trochu toho patosu. Ale bratr má pravdu. Dokončím jeho větu, on se vždycky zapovídá. Neskákej mi do řeči. Znáte to? Sedí schizofrenik v pokoji a nepohádá se? Vážně si neumíte představit, když prožijete takhle hustý věci, a to samozřejmě prožíváte, protože to cejtíte z jinejch věcí, z těch o kterejch vám vyprávim z vlastního života. Když toho máte tolik za sebou a pak zjistíte, že jste někdo jinej, což se hrdinům ve filmu stává pořád ale zkuste najednou přijít na to, na co jsem přišel já. To co jsem si uvědomil, když jsem ji potkal na poli plným vran, ty věci co začaly, a přitom bez jejího příběhu nejsem já a bez jeho příběhu nejsem já, nikdo mě nevnímá, nemůže vnímat stejně, pro každého mám jinou tvář, pro každýho se jinak chovám. Jsem v jednu chvíli na víc místech. Jsem ve výtahu. Jsem, samozřejmě na konci tohohle příběhu, kdo jinej ho moh napsat skrze jeho ruku. Jsem na střeše. Říkám:
„Kchm, promiňte, že rušim.“
„Víš žes mě zase přetlačil, bratříčku?“
Mona to spustila. Poslali mi ji, aby mi vyřídili, že je čas jít domů. Kdybychom se spolu tehdy nevyspali, mohla být ještě naživu. A kdyby se nevyspala s ním. S tím magorem. Magor. Známej. Vidlák odněkaď. Jen jsem ho z ní cítil. Kdykoli jsem k ní přišel za noci a vznášel se na jejím ložem, nad její postelí. Myslela si, že to bylo jen jednou. V Berlíně. Měla pocit, že jsem tehdy seděl v temné místnosti a objevil se za jejími zády. Ale já jsem byl ta místnost. Já jsem byl ten dům. Vzal jsem ji do svého bytu v Kamenický 15, do svýho bytu v Kamenický 15. A byla tam se mnou tejden. Ten tejden, co mi opilá zavolala z budky, bratříček to samozřejmě vylíčil pěkně v barvách, romantik. Pouštěl jsem jí Sonic Youth. Viděl jsem jejich klip. Nějaká ženská prochází ulicí. Napřed to vypadá, že je to nějaká hovadina. Jde kolena sem a tam, sluníčko je, pak je vidět kapelu, jak hraje v modrý mlze, ale pak se jim složí stojan na činel a spadne na podlahu a do záběru přijde režisér, nějakej mladej kluk a za nim ta holka, co předtim šla, asi je to jeho holka, kterou vnutil kapele do klipu, vtipná momentka z natáčení, aha, asi měli špatněj den, baskytaristka na něj něco ječí a ukazuje na holku, ten režisér jí dá facku a odejde. A pak je vidět jak jde někdo s ruční kamerou, úplně jinej obraz, jak jde chodbou, kameraman otevře dveře a vstoupí do koupelny a tam je nahatá holka toho režiséra ve sprše, malý prsa, kolena sem a tam, a v zrcadle je vidět, že tu kameru drží ta baskytaristka, vážně nevim jak se jmenuje. A pak ta nahatá holka křičí a máchá rukama a snaží se nějak utýct před tim nožem, co se najednou objeví. A pak tu kameru vyrazí. Kamera spadne a snímá jen podlahu. Poslední dvě minuty klipu se v záběru nic nemění. Tenhle klip se mi líbil. Říkal jsem si tehdy, škoda, že nikdy neuslyším tu muziku.
Ten klip se mi tak líbil, že jsem jí naordinoval vlastní představu tý písničky. A ten večer kdy ke mně přišla opilá, kdy za sebou zavřela dveře, jsem jí poprvé oslovil tím, že jsem jí do hlavy pustil svou hudbu, moje vlastní variace na Sonic Youth. Byla z toho spojení docela hotová. Však taky řvala na celou ulici. Celá Praha o tom mluvila.
Škoda, že si nic.
Nepamatuje.
Nepamatovala.
Pak jsem ho z ní jednoho večera ucítil. Přišel jsem za ní, spala. Jako vždycky, když jsem přišel. Nevěřil jsem, že by mě to mohlo tolik zranit. Vyletěl jsem nad střechy Prahy, nad jejích sto věží, vyletěl jsem jako netopýr, jako vítr, jako oblak much. Krev moje, rod můj. Moje děvka, dcera, sestra, všechny mé ženy. A teď se dozvídám, že s ní spal, že ji pošpinil on. Hloupej, nečistej Tob. Poslal jsem mu něco. Ať si to přečte a pošle Moně. Ta už bude vědět.
Plnej bolesti jsem udělal co bylo třeba.
Za těch pár dní, co jsem z vlastní vůle a poté z nutnosti, žil v tomhle pokoji, jsem si uvědomil spoustu věcí. Všechny spojitosti, které mi dříve zůstávaly skryté, se nyní objevily. Probral jsem znovu a znovu své chyby a přišel jsem na to, že nebylo v mé moci jednat jinak. Každé rozhodnutí, které bych byl býval učinil muselo neodvratně vést k témuž konci. Čekal jsem.
Vlastně nevím, jak běží čas. Řekl jsem, že tu jsem několik dní. Čtrnáct? Je docela klidně možné, že pro svět venku uběhl rok. Nebo hodina. Nebo tři vteřiny. A nebo neuběhlo venku nic. Prostě jsem zavřel dveře a v té chvíli jsme pro sebe přestali existovat. Já a svět venku. A když jsem se ohlédnul, zjistil jsem, že to tak bylo určené od té chvíle, co se mne matka zřekla. Aniž mne kdy viděla.
Slyšel jsem ji za svými zády. Otočil jsem se. Stála tam. Světlík byl uvolněný a kouř se z něj hrnul v hustém sloupu. Pravděpodobně se chtěla obejít bez mluvení a tak jen pokynula směrem k tomu okénku ve stěně. Malá holčička s neskutečně zelenýma očima.
"Ahoj Margareto."
Démon se usmál, když jsem vyslovil jeho jméno.
"Ahoj bratříčku, je čas vrátit se domů."
A tak jsme šli.
|