Před usnutím

      Král Jiří seděl na trůnu a mohl se ukousat nudou. Kdyby věděl, že kralování je taková ukrutná nuda, nebyl by starého krále otrávil. Teď už však bylo pozdě! Těšila ho jenom myšlenka, že starý král byl spořivý a zanechal svému jedinému synovi nezanedbatelnou sumu. Král seskočil z trůnu a proběhl všech devadesát pokojů, které jeho sídlo mělo a potichounku, aby ho nikdo neslyšel, odemykal tu nejmenší komůrku o které neměl nikdo, kromě královské rodiny, ani ponětí. Král Jiří se začal kochat krásou zlata a cinkotem zlaťáků, které mu odkázal jeho otec. Svlékl se do naha a válel se v té spoustě zlata jako prase v hnoji. Když jeho sebevědomí opět nabralo síly, oblékl se a vrátil se na trůn. Tam se rozvalil a o brokátový plášť začal leštit žezlo, dokud se neblýskalo. 

Do sálu vstoupila pokojská Magdalena. Bylo to mladé děvče, s tmavými hustými vlasy svázané v drdolu. Smejčila místnost  a přitom si prozpěvovala. Byla tak cudná! Král Jiří chvíli pozoroval její mihotající se prdelku a když už toho na něj bylo příliš, přistoupil k ní a chytil ji za boky. No co, říkal si v duchu, když už je tady a prdelí mi mává přímo před nosem, byl by to královský hřích, toto mládě neprozkoumat.

– Co to děláte králi?, zeptalo se to nevinné děvče.

Králův stisk ještě zesílil. – Co myslíš holubičko?, odpověděl jí otázkou král a vyhrnul ji sukni.

Magdalena vytřeštila oči. – Ale to nesmíte pane! Vy jste urozený a já jen obyčejné děvče, snažila se mu vytrhnout.

- Nezajímá!!!, mávl král rukou a zneuctil ji.

Hodiny odbyly dvanáctou. Král ji odhodil  a upravil se.

– Tak a teď vypadni!, poručil nebohé Magdaleně., - A přines mi džbán piva a pořádný kus žvance, nějak mi vyhládlo!

Poté se protáhl a když viděl, že se nic neděje, zvýšil hlas.

– Tak bude to, holoto líná?! Člověk pro ni udělá první poslední a tak se mu odvděčí.

Magdalena se na něj podívala uslzenýma očima a tenkým hláskem špitla, že jí jeho ctihodná noha  přišlápla sukničku. Král tedy poustoupil a Magdalenka se konečně mohla pohnout. Protáhla se kolem krále a bolestivými kroky odcupitala pryč. Když se král dostatečně nažral, svalil se na bok a zámkem se ozvalo jeho mohutné chrápání.

V pozdních odpoledních hodinách se jeho veličenstvo opět probudilo. Nechalo si přinést svačinu. Tentokrát však nepřišla Magdalenka, ale stará kuchařka, která se nad děvčetem smilovala. Když vstoupila do dveří, král se jí úplně lekl.

 – Huš, babo. Jak se jen opovažuje tvá stará, jistě vrásčitá a nesčetněkrát prošpikovaná prdel vstoupit?, zakrýval si král oči a jeho chuť byla ta tam. Kuchařka rychle zmizela, neb si nepřála poznat králův hněv. Magdaleně potom řekla, že vícekrát ke králi nevstoupí.

Král mezitím popadl jeden ze svých dalekohledů a rozhlížel se po svém panství a ba i ještě dál. Tu zaměřil jednu krasavici, kterou už po dlouho dnů a nocí sledoval. Byla to princezna Liliana, ze sousedního království. Král sledoval jak si pročesávala své zlaté vlasy až na zem. Byl uchvácen. Byl uchvácen jejím nádherným zámkem, který byl ještě hezčí než ten jeho. A dokonce měl i víc pokojů. A v pokojích se jistě skrývá daleko víc bohatství, než nabízel jeho zámek. Jo, to by byla nevěsta podle jeho představ. Král si utřel stékající slinu po tváři a protřepal své ohambí.

Když si princezna Liliana právě, jakožto každý večer, pročesávala svého zlatého bobra, jeden ze zlatých krucánků ji  s jemným cinknutím upadl na zem. Král byl jako u vytržení. To cinkání zlata ho jednou zabije. V kalhotách mu začal růst plaz antických tvarů. Přál si, aby se stala jeho ženou. Představoval si, jak by ji jednou za čas objel holícím strojkem a z jejích zlatých chloupků, by si koupil nový kočár a za její vlasy další palác. Pak by ji zavřel do komory, dokud by se její porost neobnovil.

 Král nechal zavolat Magdalenu, aby si pohrála s jeho mladým hadem. Magdalena všecka uslzená přiběhla a ptala se krále čehož si žádá. Dělala jako že nevidí králův obnažený klín, jenž se chlubil nezkrotnou fialovou obludou. Král ji pokynul prstem aby přistoupila blíž .

– Ještě blíž, pobízel ji.

Když stála hadovi tváří v tvář, podívala se prosebně na krále.

– Pane můj, smilujte se nade mnou.

Král zavrtěl hlavou. – Mě se děvče neptej, na to já jsem malý pán. To se musíš zeptat jeho, ukázal na hada.

Tak ponížená Magdaléna prosila hada o smilování. Její prosba však nebyla vyslyšena.

Večer král pořádal ples na kterém hrdlem proléval pivo ostošest. Svou potácivou chůzí a velkým majetkem zaujal nesčetně krasavic. Ale král si jich nevšímal. Měl svou modlu a nehodlal se zabývat ničím jiným. Byl to takový vlk samotář, který bavil své okolí svým velice osobitým a drsným humorem. Nejedna plachá dívka raději z plesu utekla, tušíc, že by nemusela v ten večer odejít s čistým štítem. Na plese zůstávali jen ty dívky, které měli otrlejší povahu a nevadili jim královské blinkance na střevíčkách a šatech. Ba považovali to za svoji čest.

Ráno se král Jiří z těchto večírků jen těžce vzpamatovával. Někdy se nevzpamatoval vůbec a tak celý den proležel a kralování zase odložil. Jenomže dnes mu poslové přinesli velice zajímavou zprávu, že princezna Liliana  slaví své osmnácté narozeniny a že se bude vdávat. Tato zpráva krále přiměla, aby seskočil z krásně vyhřáté postele a připravoval se na námluvy. Když král dodělal poslední úpravy na své vizáži, ještě se chvíli na sebe se zalíbením koukal. Byl se sebou naprosto spokojený. Bože, já bych se tak vopíchal, kdyby to šlo!

Těsně před odjezdem zavolal ještě sluhu, ať mu sebou nabalí Magdalenu, neboť cesta je dlouhá a co kdyby! Mladý sluha k němu přistoupil a pošeptal mu, že Magdalena je těhotná a blije za stodolou. Král se velice podivil. Tak? No tak tu těhotnou mrchu hoďte do propasti!, vyřešil král interupční otázku a protáhl se.

– Jedem !, zavelel.

V zámku princezny Liliany je honosně přivítali a uvedli je do zlatem vyzdobených pokojů. Král Jiří cítil, že tohle je ono. Přesně takhle si to představoval.

Večer se konalo namlouvání. Princezna byla velice zklamaná, když zjistila, že přijel jen jediný , ovšem ucházející princ Jiří. Netušila chudinka, že králova prozřetelnost byla až do nebe volající a všem okolním princům poslal depeši, že princezna Liliana náhle onemocněla nebezpečným tyfusem a přišla o své jmění, takže je chudá jako kostelní myš.

Princezna se usadila a pokynula Jiřímu aby přistoupil.

– Ještě blíž, řekla princezna tajemně.

A kurva, pomyslel si, tohle jsem už někde slyšel! Ale přistoupil tedy blíže. Princezna mu podala ruku, aby ji políbil. Král si oddechl. Políbil ji ruku a rychle schoval jeden z prstenů, který ji v rychlosti odcizil.

– A nyní mi o sobě něco povězte. Třeba jestli jste si mě představoval takovou jakou jsem.

 Bože to je caviků! Přece ji neřeknu, že nejraději jsem si ji představoval holohlavou a bezchlupou?!

- Podívejte se spanilá princezno, já na nějaký ty pičičinky a řečičky moc nejsem. Přezdívají mě Král Jiří – likvidátor. Likvidátor dívčích srdcí. Takže chcete mě nebo ne! Protože jestli jo, tak já vás taky a můžeme ten ceremoniál ukončit a začít hned oslavovat, stejně mi po cestě dost vyschlo v krku!, ukončil svou nezvykle dlouhou řeč Jiří a podíval se co na to spanilá princezna.

Ta se na něj dívala vlhkýma očima, jak byla jeho řečí dojata.

– Králi, tebe mi snad poslalo samo nebe! (* pozn.autora – no nesmíme se divit, princezna byla ještě velmi  mladá a blbá!). Pak skočila Králi Jiřímu do náruče a byla svatba!  Jedlo se a pilo celý dlouhý týden. Jenom ze sklepa se ozývaly zvuky broušení oceli. To král Jiří brousil nůžky a žiletky. Proč asi…