Den utichl v noční smích se probouzí

Slova zlověstná mi nepřijdou chrabrá

Nemohu žít leností tvých snah žádných

Něco mě trochu v koutcích úst pobouzí

Kůže má potem po útěcích tak chladná

U kolébky postávám a sudiček vábných

Se nedočkám

Rada snadná mě poučí špatně opraví čárku ve větě končící

Najednou

            Se ptám

                        Kafe si dám do dlaní nečistých

                        Sladit pak nemusím

                        Hořkost si užívám na něj se podívám

Koutkem…přes černé nalíčené řasy nevidím

Jen strach v Tobě rodící se slast po doteku letmém                 

            Se otočím víc uzřím tvé tělo tančící

                        Bez hudby mlčící na kostkách dlažebních

Upadáš do snů se vznášíš                 sázíš na zítřek růže do země prohřáté…

Den utichl snad se tak probudíš (doufám)

Slova nech pohádkám dětským (už je znáš nazpaměť)

nemohu vzít na sebe tvou podobu (jsi o tolik hezčí)

Něčím mě lehce krutě pobudíš (a přesto Tě mám ráda)

Nestaneš se díky mně světským (ne, to ani nechci)

U kolébky bez sudiček pobudu (snad vydržím)

Za dlouhá léta pozbudu všech smutku vrásek   nakonec usnu já

            Kdo se tak má

                        Být sudičkou svému dítěti

                                   Námět prodám

Draze a budeš se mít ….. mámu ctít…na pomníku zarostlém…